Vyhledat
  • Lukáš Karas

Antická tragédie a působení archetypálních sil

Pokusím se zde popsat, jak mohou antické mýty a jejich dramatická ztvárnění posloužit k popisu duševních událostí.

Naše pojednání začneme u Faidry. Tragédie římského dramatika Senecy pojednává o Venušině pomstě. V příběhu vystupuje Hippolytes, syn bájného reka Thésea. Tento krásný mladík divokého založení však odmítá lásku k ženám. Zatímco se dovolává cti, proklíná ženské pohlaví a činí je odpovědné za veškeré zlo. To, že odmítá Venušiny dary, tělesnou lásku, vyvolá hněv bohyně. Ta způsobí, že se do Hippolyta zamiluje jeho nevlastní matka Faidra, Théseova žena. A zatímco je Théseus mimo domov, zmocní se Faidry sžíravý chtíč. Proto vyhledá Hippolyta a nabídne se mu. Ten ji však odmítne a zhrzená Faidra Hippolyta před Théseem obviní, že ji chtěl svést. Nepříčetný Théseus nakonec žádá svého otce Poseidona aby Hippolyta zabil. Tím se završí Venušina pomsta.

Venušina pomsta? Jak máme psychologicky uchopit působení bohů?

Zdeněk Kratochvíl tvrdí, že starověcí Řekové neznali svobodnou vůli. Prý by je ani nenapadlo směšovat vůli a svobodu. Podíváme-li se na tento výrok z psychologického hlediska, pak jasně vymezuje vztah ega vůči nevědomí. Nejen že nejsme svobodní od biologických potřeb, ale stejnou měrou podléháme působení archetypálních sil. Tyto síly se nás zmocňují a není v našich možnostech tomu zabránit. Pokud se např. zamilujeme nemůže se jednoduše odmilovat. Ego je svobodné jen v tom, jaký postoj vůči nevědomí zaujme. Nakolik a jakým způsobem vychází vstříc působení archetypálních sil. V tom jsou meze jeho svobody a odpovědnosti! V tom vidím hlavní význam řeckého slova therapeuein - služba bohům (terapie).

Teď se podívejme, co se stane, když je ego k těmto silám v odporu. Hippolytes na psychologické rovině odmítá tělesnou lásku a toto potlačení se mu následně vrací skrze Faidru. Jeho nesmiřitelnost pak vrcholí v jeho k tragickém konci.

Pokud použijeme mytické příběhy k popisu duševních událostí v každodenních mezilidských vztazích, dostaneme zajímavý pohled. Archetypální psychologie vnímá mytické vyprávění jako popis souhry archetypálních sil a událostí, které tyto archetypální konstelace vyvolávají.

Proto dívka, která navenek vyzařuje cosi panenského a nevinného, ostentativně vyjadřující svoji čistotu a pohrdání tělesností, přitahuje muže ztělesňující přízemní chtíč, nekultivované vášně a odvrácenou část přírody. Nejenže takové ženy tento druh mužů přitahují, ale po krátkém čase se ve vztahu tyto jejich vlastnosti u partnera brzy projeví. Tento partner pak útočí na její naivitu, nenávidí její panenskou povýšenost, a proto ji neustále přehrává odmítanou přízemní tělesnost v nekonečném sledu nevěr.

James Hillman by řekl, že tato dívka je podobná Červené karkulce, pohádkové princezně nebo Koré (později Persefoné), kterou unáší a znásilňuje drak, vlk nebo bůh Hádes. A proč? Protože v samotném postoji této ženy je něco, co se vůči bohu podsvětí chová neuctivě.

Na druhé straně jsou tito její partneři stejnou měrou přitahováni k naivním dívkám. A to do té doby, dokud neuznají panenskost vlastní animy.

Stejně tak vidíme syna, který týrá svého otce, jelikož ten odmítl svoji agresivitu. Nebo pozorujeme manžela, který se zalekl touhy po moci, čímž odsoudil vlastní ženu, aby se této síle poklonila v náruči úspěšného muže.

Zde platí jednoduché pravidlo: pokud nějakého boha vyženeme dveřmi, vrátí se k nám oknem. S nepříjemnými důsledky, v podobě někoho blízkého.


54 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Božské dary