Vyhledat
  • Lukáš Karas

Co se rodí ve tmě?

Dříve než byly objeveny všechny kontinenty, než bylo z přírody vydobyto kdejaké tajemství, nabízely neprostupné lesy, hlubiny moří a neznámé krajiny domov lidské fantazii. Vše neznáme a tedy tajemné se v posledku proměňuje v duševní krajinu zabydlenou pohádkovými bytostmi a mytologickými příběhy. Tam, kde jsou krajiny kolonizovány vědeckým poznáním a nenechavou slídivostí ducha, se oduševnělý vztah ke světu postupně vytrácí. I proto se dnes duše stěhuje do vesmírných dálav a budoucností, neboť jen zde nachází dostatečnou vzdálenost pro své vyprávění vědecko-fantastických příběhů.

Psyché vyžaduje tajemství asi jako embryo potřebuje vlhké lůno matky. Zde ve tmě se jemné předivo fantazie splétá vlivem kreativních sil, stejně jako noc dává bohaté sny. Zkrátka duše potřebuje své nevědomí.

O tom, jak lidská duše zraje, vypráví nejedna pohádka. Například v norské pohádce svléká zakletý princ kůži medvěda, aby v temnotě skalního paláce vyhledal milovanou dívku. Pohádka napovídá, že tma a skrytost je podmínka princova osvobození. Jen láska, která dokáže být dostatečně citlivá, hojí všechny rány a tam, kde se rodí pouto, je schopnost zacházet s tajemstvím zcela nezbytná. To, co je skryté, se nakonec ukáže, avšak nesprávný čas a nedůvěra dívky, která necitlivě posvítí na princovu krásnou tvář, vede k jejich odloučení. Princ na dívku pod vlivem zakletí zapomene a mizí.

Podobný motiv známe z příběhu Amor a Psyché nebo Žabka carevna. Zde Ivan Carevič spálí Vasilise Přemoudré žabí kůžičku. Jinde Ježislávek odkládá trnitou ochranu, až když nalezne princeznu s věrným srdcem a dívka s dřevěnými šaty je vysvobozena laskavým princem. Spletitost takových příběhů je různá, ale jedno mají vždy společné. Zakletý hrdina je skrytý, buď zahalen kůží zvířete nebo přebývající kdesi v temnotách. Nakonec tuto skrytost opouští a zjevuje se ve své pravé podstatě.

Jedná se tedy o zvláštní vztah skrytého a projeveného. To, že se cosi skrývá, není náhodné. O tom věděli kováři a havíři minulosti své. Vstupovat pod zem znamenalo pronikat do lůna země a rušit tajuplné procesy zrání kovových rud. Neboť vynést kovovou rudu na denní světlo bylo jako předčasně porodit ušlechtilý kov. Z této symboliky později vycházejí alchymisté, když hovoří o athanorech, křivulích, baňkách a tyglících jako o děloze, v níž se mají napodobit přirozené procesy přírody. Nezbytnou podmínkou k alchymické operaci je vnitřní způsobilost. Stejně jako výše upozorňují pohádky, i zde platí, že netrpělivé srdce či zlá vůle zmaří jakoukoliv snahu.

Zcela odlišný přístup nacházíme u dnešní experimentální vědy. Ta byla v šestnáctém století představena slovy Francise Bacona "Napněte přírodu, tu špinavou děvku, na skřipec a vyrvěte jí její tajemství". V těchto slovech se manifestuje duch osvícenectví (svit) se vším svým pitváním, rozřezáváním, měřením a vůbec vším, co Goethe označil jako perverzní zkoumání.

Toto je extrémní podoba solárního principu. Naproti tomu stojí lunární vědomí korespondující s kvalitami duše a principy zrání. Solární aspekt je osvětlující, vysvětlující a směřuje k pochopení (uchopení) a manipulaci (lat. manus - ruka). Ne náhodou symbolizují Apollonovy šípy záměr mysli. Je to aspekt falické síly solárního vědomí. Na druhé straně máme měsíc, který je spojený s fázemi proměny, růstu a zrání. Měsíční kvalita vědomí je spíše intuitivní a naciťující, sleduje spíše životní procesy, než-li jasné a statické racionální formy. V mytologii koresponduje měsíc s dělohou. Ostatně astrologie hovoří o Luně jako děloze, skrze níž se realizuje moc planetárních archetypů v sublunární říši - Země.

Proto lunární vědomí rozumí zrodu kvalit a skrytým silám proměny.

K tomu má blízko švýcarský biolog Adolf Portmann. Jeho vědecké zkoumání sledovalo, jak se skrytý niterný obsah života manifestuje navenek. Chápal, že viditelný zjev organismu je přímou výpovědí vnitřní kvality. Proto zkoumal povrchy, tvary a tělesné malby, o nichž se domníval, že jsou kreativní sebeprezentací jejich nositele. Asi jako náš oděv, účesy a tetování vyjadřují naši osobnost, i příroda komunikuje sama sebe napříč světem smyslů. ?

Portmannova hlavní teze zní, že zjev organismu je přímá manifestace jeho niternosti. Tuto myšlenku důkladně promýšlí na organismech s průhlednou kůží. Zjistil totiž, že zvířata s průhlednou kůží, na rozdíl od jiných živočichů, vždy uspořádají své vnitřní orgány tak, aby byly pohledné nebo minimálně odpovídaly v kusu dané druhu.

To nás oklikou přivádí zpět k pohádkám a otázce skrytosti. Proč pohádkoví hrdinové přebývají skrytí v temnotách nebo v kůži zvířete? Jistě se jedná o důsledek zakletí. To v pohádkové řeči odkazuje na duševní zranění a vnitřní proměnu. A pokud chceme přemýšlet o duševním zrání, měli bychom si uvědomit. že psychický růst je především vzestup úrovně. Jedná se tedy o kvalitativní skoky, asi jako kdyby duše procházela sérií metamorfóz od vajíčka, larvy, housenky, kukly až k dospělému motýlu. Slovo dospělost znovu poukazuje na proces zrání. Něco někam dospělo, projevilo svoji kvalitu. Stejně tak slovo skutečnost odkazuje na něco, co bylo vykutáno, vyneseno na povrch.

Jak upozorňuje Zdeněk Neubauer, dnešní věda neumí myslet kvalitativní změnu. Nahlíží svět optikou kvantity a cosi jako kvalita jí uniká. Proto mylně převádí oblast chemie nebo kybernetiky na svět mezilidských vztahů. V podstatě ji nedochází, že se pohybuje ve zcela jiné interpretační úrovni. Chceme-li sledovat psychický růst, měli bychom pochopit vztah mezi vnitřním a vnějším a momentální životní fází. Protože pokud toto přehlédneme, budeme duševní obsahy nahlížet zcela chybně. Podívejme se spolu s Portmannem na to, co se ukazuje. Housenka motýla není nějaký nedovyvinutý motýl a motýl není vyvinutá housenka. Housenka se totiž ukazuje jako zcela hotový tvor, je dostatečně přizpůsobena životu housenky asi jako život zakletého hrdiny odpovídá úrovni jeho psychické zralosti. Nelze říct, že malé dítě je nehotový dospělec nebo že archaické kultury jsou nedovyvinuté průmyslové civilizace. Spíše vidíme, že v každém okamžiku život manifestuje zcela zralou kvalitu.

Představte si, že na terapii přijde klient, možná bude vzdáleně připomínat zakletého hrdinu ve zvířecí kůži. Jenže pokud terapeut nemá citlivost lunárního vědomí, tedy nemyslí v alchymických obrazech změny, nejspíš ani nepochopí, co vlastně pozoruje. Pak je jednoduché daný obsah kategorizovat jako patologický.

Klient ve fázi separace totiž vykazuje násilné rozpoložení, jindy zas, ve fázi disoluce, se chová zcela chaoticky. Alchymické termíny jako disoluce, separace, sublimace aj. popisují nejen průběh zrání, ale i to, jak v dané fázi jednat. Jedná se o křehkou záležitost, vyžadující citlivý přístup. Agresivní vpád či přímočará intervence může psychický vývoj vážně narušit. Je to podobné jako s dětmi. Dětem se nesmí psychologicky interpretovat oblíbená pohádka nebo obrázek, který namalovaly. Opět se zde dotýkáme intervence vědomí. Sdělit dítěti, že jeho oblíbená pohádka poukazuje na skryté oidipovské přání, může být totiž zcela destruktivní. Stejně tak tomu bude u člověka, který v psychedelickém rozpoložení vyhmátne obsah, který není dosud připraven k integraci.

Proto duše potřebuje tajemství a zakletí hrdinové skrývají své vnitřní bohatství za nevzhlednou kůží zvířete. Pod tímto úhlem bude trauma vypadat zcela jinak. Spíše než o projev patologie, bude potlačený traumatický zážitek vnímán perspektivou kreativních hlubinných sil. Asi jako když perlorodka tvoří perly. Původně bolestivý obsah se v jejích útrobách ve skrytu proměňuje v cosi jedinečného.

53 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše