Vyhledat
  • Lukáš Karas

Dionýsova tvář - Vůdcové davu a kolektivní šílenství

Aktualizováno: 16. 9.


Jakmile si jednou zamilujeme řeckého boha Dionýsa, nepřestane nás nikdy fascinovat. A jistě nás zaujme i jeho tvář.

K. Kerényi popisuje Dionýsa v lidské podobě jako masku s vousy. „I když se Dionýsos nezjevoval jako maska,” píše, “měl tento bůh neobyčejný, uhrančivý obličej podobný masce.” Někdy byl Dionýsos zobrazován jako maska ozdobená větvičkami břečťanu nebo vinné révy. Většinou se jednalo o masku divadelní. Přičemž divadelní masky představují Dionýsa jako patrona divadla.

Jak bychom interpretovali Dionýsovu tvář, a jak souvisí s psychologií?

Divadelní masku, kterou nosil herec v řeckém divadle a která určovala jeho momentální roli, nazýváme prosópón. Odsud pochází Jungovo označení pro archetyp persony. Z psychologického hlediska má archetyp persony s dionýským živlem a divadlem mnoho společného.

Jak víme, Dionýsos byl podle Friedricha Nietzscheho nespoutaný bůh uvolnění, opojení, extáze a orgiasmu projevující se v hudbě a tanci. Nietzsche na základě Schopenhauerovy filosofie chápe dionýský princip jako svět pudové vůle. Jedná se tedy o nesmírný životní proces, který působí na individuum v sebezapomnění, ve slastném zániku v moři kolektivních sil. „Lákavé na dionýském principu je odbourání hranic, překonání principium indviduationis. Člověk zruší hranici mezi sebou a přírodou, cítí se spojen. Odstraní hranici i mezi sebou a jiným člověkem v orgasmu, v lásce a opojení mas.”

Možná se ptáme, jak opojení mas souvisí s maskou.

Archetyp persony nacházíme na pomezí individua a kolektivu. Persona totiž představuje naši společenskou tvář a zahrnuje komplikovaný systém vztahů mezi individuálním vědomím a společností. Slouží jako maska, která má na jedné straně dělat určitý dojem a na té druhé zakrývá naši pravou povahu. Persona zahrnuje soubor společenských rolí. Proto ji chápeme jako výřez kolektivní psyché. V personě není nic individuálního krom naší jedinečné volby té které role.

V minulosti měla maska sloužit k vyvýšení osobnosti. Přičemž vyvýšení osobnosti skrze masku je dáno jak jedincem, který chce prestiž mít, tak publikem, které hledá někoho, komu prestiž chce dát. To je magická prestiž masky ustanovená vůlí kolektivu. Čím větší je prestiž persony, tím větší je nebezpečí, že jí jedinec propadne. Toto splynutí individua s personou ztělesňující vůli kolektivu se podobá dionýskému zániku. L´état, c´est moi (stát jsem já) - člověk se rozplyne v instituci.

Tím se nám vysvětluje příbuznost divadla a společnosti, archetypu persony a dionýského živlu.

Nesmíme ale zapomínat, že Friedrich Nietzsche vnímá antické divadlo jako průnik a spolupůsobení dionýského a apollinského principu. Zatímco Dionýsos na jevišti před zraky diváků rozehrál pohyb kolektivních sil, působil apollinský princip v zachování vědomého odstupu. Tento vědomý odstup zaujímal jak divák, tak herec ve vztahu k představení, podobně jako terapeut s plnou účastí, ale přesto s jistým nadhledem, sleduje průběh terapie. Apollinský princip udržuje odstup individua od kolektivu. Díky němu je zachována křehká rovnováha společnosti, bez níž by se rozpadla v moři vášní. Připomínkou toho je koncert, fotbalový zápas nebo zhypnotizovaný dav zmítaný kolektivním šílenstvím. Propadne-li kolektiv dionýskému šílenství, děje se tak většinou za pomoci nějakého „krysaře". Vůdce davu.

Jak píše Le Bon: „Lidé shromáždění v davu ztrácejí veškerou svou vůli a instinktivně se obracejí k tomu, kdo ji má. Dav poslouchá člověka obdařeného silnou vůlí. Avšak v lidských davech je skutečný náčelník často jen vůdcem, ale jako takový hraje značnou úlohu. Na druhou stranu bývá vůdce sám jedním z vedených, jedním z těch, kteří byli hypnotizováni ideou, jejímž apoštolem se vůdce stává. Vůdcové nebývají zpravidla muži myšlenky, ale činu. Jsou málo prozíraví, a nemohou jinak, poněvadž prozíravost vede obyčejně k pochybnostem a nečinnosti. Vycházejí z lidí nervózních, podrážděných a polopomatených, kteří se pohybují na hranicí šílenství. I sám pud sebezáchovy je u nich potlačen do té míry, že jediná odměna, po které touží, je mučednictví."

A právě zde, v roli vůdce davu, nacházíme nejčistší vyjádření kolektivity. V této personě dosahuje kolektivní vůle svého vrcholu. V tom podle mě spočívá hypnotizující moc Dionýsovy tváře. Neboť ze všech těch person stojící v čele mas cítíme bouři elementárních přírodních sil. Lukáš Karas



22 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše