Vyhledat
  • Lukáš Karas

Konec světa podle Alexandra Dugina

Aktualizováno: 29. 8.

minulém díle našeho dvojdílného cyklu věnovaného myšlení Putinova dvorního filosofa jsme podnikli psychologický rozbor Duginovy politické básně. Dospěli jsme k závěru, že na pozadí Duginova myšlení působí archetyp Velké matky, který ovlivňuje i jeho pojetí ideálního „ruského člověka“. Ten se pod nadvládou archetypu Velké matky nejeví jako nezávislý jedinec, nýbrž jako dítě v područí mateřského komplexu.

Dugin to stvrzuje těmito slovy:

Čtvrtá politická teorie se pokouší mimo sféry genderu spatřit kontury svého vlastního muže. Za subjekt a genderovou normu čtvrté politické teorie lze prohlásit nedospělého muže. Příkladem je surrealistický návrh života Le Grand Jeu (Velká hra), v němž člověk nikdy nedospěje a dál si bude hrát na to, že je dítětem. To se vztahuje jak na Hérakleita, jenž řekl, že ‚život je dítě, které si hraje‘, tak i na třetí proměnu ducha v Nietzscheho Zarathustrovi.

Náš výklad se dostane do jistých obtíží, když se podíváme na Duginovu vizi mytického původu ruského národa. Zde se totiž nejedná o telurický, zemský princip, tedy prvek demétrické – mateřské – civilizace. Naopak, Dugin oslavuje patriarchální, čistě duchovní prvopočátek ruského člověka. Jak píše Adam Borzič v knize Proroci postutopického radikalismu: Alexandr Dugin a Hakim Bey (zbylými autory knihy jsou Ondřej Slačálek a Olga Pavlova) v kapitole věnované religionistickému rozboru esoterického pozadí Duginova myšlení:

V protikladu k Atlantidě vystupují pozemské eurasijské telurokracie, jejichž dědicem je Rusko a Německo. Esoterně řečeno, nepřáteli nás ‚Atlantů‘, dětí mytické Atlantidy, jsou Hyperborejci, děti Hyperborey, jiné dávné mytické země, kterou Dugin rovněž nazývá Arktogeja. Tato mytická země, starší a původnější než Atlantida, ležela údajně za polárním kruhem a byla zemí věčného štěstí. Později ji však postihla katastrofa, jejímž výsledkem bylo její rozdrobení na řadu ostrovů, mezi nimiž zvlášť proslul ostrov Thule, který hraje významnou symbolickou roli také v neonacistickém okultismu. Hyperboreu obývali předchůdci dnešních Rusů, čistí Árijci, kteří byli v kontaktu s duchovní transcendentní realitou. Pozdější migrací na Jih ztratili však své duchovní síly, byť založili významná centra civilizace, neboť se smísili s jižními rasami.

V kontextu čtvrté politické teorie působí toto tvrzení velmi zvláštně. Můžeme ho hodnotit mnoha způsoby, třeba jako čistý projev eklekticismu. Avšak podíváme-li se na tuto představu z hlubinně psychologického hlediska, zdá se, že působí spíše kompenzačně. Proti ustrnutí a pohlcení matkou zde vystupuje představa „duchovního árijského člověka“.

Kdyby Dugin neodmítal jedince, bylo by možné říci, že představa hyperborejského původu v jeho myšlení slouží jako psychická funkce v individuačním procesu. Pak by tento solární prvek podmiňoval růst vědomí, přičemž by působil na jáský komplex, jako když hrdina přemáhá draka, obraz pohlcující matky/nevědomí. Já by následně spělo k uskutečnění, stejně jako slunce povstává z lůna noci. To ovšem Dugin na mysli nemá. Spíše můžeme vytušit, že Dugin svým návratem ke zlatému věku, který spojuje s představou ideálního muže coby herakleitovského dítěte, evokuje zvláštní druh celistvosti. Tuto celistvost připomíná archetyp dítěte, jenž symbolizuje nové počátky, budoucnost, změnu a nediferencovanou potencialitu života. Duginův člověk čtvrté politické teorie silně připomíná tarotovou kartu Blázen. Velká arkána tarotu začíná nulou a obsahuje 22 karet. První arkánum reprezentuje Blázen přinášející změnu, budoucnost, naději a kreativitu. Jedná se o nejmocnější tarotovou kartu vůbec. Nula totiž odpovídá zrození hrdiny a počátku budoucí změny. Za ní následuje dalších 21 karet. Ty jsou uspořádány tak, že mapují dílčí kapitoly hrdinova dobrodružství. Skrze ně hrdina roste a postupně sílí. Nakonec dospívá ke kartě Svět. Ta zobrazuje ženu v oválném květinovém věnci. Jedná se o symbolické ztvárnění lůna a Duše světa. A právě zde, u obrazu květinového věnce, se znovu setkáváme s nulou (Blázen). Jedná se tajuplný vztah počátku a konce. Nula je zde jako had Uroboros a představuje cyklus věčné obnovy.

Hrdina obnovuje svět, je korunován, umírá a vše se znovu opakuje. Zrodí se nový Blázen, nový počátek, nastává další budoucnost. S ní do světa vstoupí nečekané a tolik blahodárné aspekty chaosu. Bláznova proměna v jinak neměnném kruhovém pohybu.

Zdá se, že právě tuto změnu a nový počátek Alexandr Dugin sleduje. S tím souvisí i jeho prohlášení, že cílem čtvrté politické teorie je nastolit poslední časy (konec světa). Podobnost cyklického pohybu tarotového Blázna splývá s tradicionalistickou naukou o střídání věků. Podle Dugina, Geunona a dalších tradicionalistů se nacházíme v Kalijuze (temný věk v hinduistickém cyklickém pojetí dějin, nejnižší ze čtyř věků vývoje světa končící degenerací, úpadkem a úplným zničením). Má snad Duginův člověk čtvrté politické teorie přivodit konec dosavadního světa a nastolit počátek nového věku? Proto vidí Chaos jako spasitele Logu?

Nyní je na řadě chaos. Musíme se učit myslet s chaosem a v chaosu. Vzývat chaos je jediný způsob, jak zachránit logos. Logos potřebuje spasitele, sám se spasit nemůže. Chaos je věčný, ale věčně existující s časem. Tudíž chaos je vždy absolutně nový, svěží a spontánní. Může být shledán jako zdroj jakékoliv invence a svěžesti, protože má v sobě vždy něco navíc, než bylo, je či bude v čase, píše Dugin.

V Crowleyho tarotu představuje Blázna Dionýsos. Tohoto divokého boha Nietzsche mimo jiné identifikuje s válkou a chápe jej jako krajní případ obnovení kultury prostřednictvím dionýsko-herakleitovského elementu. Zatímco Dionýsos představoval podle řecké mytologie integrovaný chaos v rámci kosmického řádu, zdá se, že současná válka na Ukrajině a chaos, po němž Dugin touží, vyvolává jiné a mnohem nebezpečnější archetypální síly. V řecké mytologii se jedná především o antagonické bytosti ohrožující samotný řád kosmu.

Francouzský historik Jean-Pierre Vernant píše:

Gáia je ale zároveň černá země, země husté mlhy. Je v ní stále něco chaotického a prvotního. Nepoznává se tak docela v těch bozích sídlících v zářivém Aitheru, kde se nikdy neobjeví stín. Má pocit, že jí všechny ty osoby, které od vrcholku Othrysu až po výšiny Olympu vedou nemilosrdnou řež o vládu nad světem, neprokazují zaslouženou úctu. Tvor, kterého zplodila a který ohrozil nejen Dia, ale celý olympský božský systém, patřil k podsvětí ve smyslu podzemí. Chtón, to je země ve své ponurosti a temnotě, nikoli země matky a pevné jistoty pro všechny, kdo po ní chodí a spočívají na ní. Tyfoán zrozený z Gáii představuje znovuobjevení primitivních antikosmických sil, mocnost Chaosu.

Duginův manifest hnutí Arctogaia nese motto ABYSSUS ABYSSUM INVOCAT (Propast volá propast). Netvrdím, že Alexandr Dugin zaklíná propastné hlubiny ve snaze vyvolat antikosmické síly, přesto se však nabízí otázka, čí olympský řád ohrožuje.

Duginův boj se Západem má esoterický rozměr. Západ je v jeho optice dědicem mytické Atlantidy, ostrovní říše uprostřed Atlantského oceánu, o níž se zmiňuje ve svých dílech Platón a která se v blíže nespecifikovaném dávnověku následkem přírodní katastrofy propadla do moře. Dugin kreslí mytickou linku mezi ostrovní námořnickou povahou Atlantidy a budoucností Západu, s jeho obchodním, námořním a liberálním charakterem,

píše Adam Borzič v knize Proroci postutopického radikalismu. Dugin chápe Západ jako civilizaci bez tradice. Její obchodní a liberální charakter podle něho zakládá neautentický život. Proti tomu klade Heideggerův dasain – pobyt. Ten se má stát úhelným kamenem čtvrté politické teorie. Ta si totiž klade za cíl překročit politické teorie liberalismu, komunismu a fašismu. Dugin tvrdí, že dějinným subjektem liberalismu je jedinec, subjektem komunismu je třída a u fašismu je to stát, národ či rasa. Předchozí politické teorie a jejich dějinný subjekt se mají setkat a prolnout v dasain – v pobytu.

Heideggerovským pojmem dasain, jejž obvykle do češtiny překládáme jako „pobyt“, označuje lidské bytí ve světě a jeho autentickou interakci se světem, jenž ho bezprostředně obklopuje. Tento pobyt se podle Heideggera odcizuje sobě samému prostřednictvím pokřiveného diskursu lidského jazyka, každodenní zvědavosti, logických systémů a jiných běžných „myšlenkových vzorců“ vlastních modernímu člověku. Neautentické bytí a sebeodcizené rozhodování ústí v postmoderní společnosti k nihilismu. Nihilismus vyvěrá z technického vztahu ke světu a zakládá podstatu technologií. To vše dosahuje svého vrcholu v moderně – technický rozvoj (Ge-stell) se v konečném důsledku staví na místo bytí a vše korunuje „nicotou“.

Heidegger tvrdí, že neautentické bytí moderního člověka je úzce spjato s funkcionálním vztahem ke světu. Svět a život je redukován na předmětný vztah, který zakládá technickou správu společnosti a technologický rozvoj civilizace. Dugin k tomu poznamenává:

Mašinerie a technologie nahrazují všechno ostatní. Manažeři a technokrati se staví místo politiků, a místo aby činili dějinná rozhodnutí, optimalizují logistiku managementu. Lidé jsou zarovnáváni do jedné masy individuálních objektů. Z tohoto důvodu se postliberální realita – či spíš virtualita – pořád jasněji odděluje od reality.

Technokratická správa společnosti podle tradicionalistů sleduje výkonnostní logiku kapitalismu. V takovém systému jedinec sám sebe redukuje na předmět, který má cenu – na zboží. Jak píše Byung-Chul Han v knize Vyhořelá společnost: „V této společnosti nátlaku si každý nosí svůj pracovní tábor s sebou, každý je tu zároveň vězněm i dozorcem, obětí i pachatelem.“ A Byung-Chul Han dále píše: „V postmoderní společnosti už není potřeba, aby zde někdo dohlížel a trestal z vnějšku.“ Zdá se, že západní člověk si logiku strojové výkonnosti zcela zvnitřnil. V důsledku toho postupně srůstá s mocí, o níž se domnívá, že ji stále kontroluje.

K této moci poznamenává fašistický filosof a mág Julius Evola, který Dugina silně ovlivnil: „Tato technologická ‚moc‘ žádným způsobem není vlastnictvím jáství – není ani jednou ze sil jáství. Vědecké poznání nijak nemění skutečnost lidské podmíněnosti ani existenční situaci jedince, ani nepředpokládá či nevyžaduje žádnou transformaci tohoto druhu. Spíš je to něco, co je člověku přidáno, vnuceno, co však nevyvolává žádnou pozitivní sebeproměnu. Nikdo si nedovolí tvrdit, že prokazujeme jakoukoli skutečnou nadřazenost na základě toho, že máme k dispozici nové technologické prostředky. Pořád jsme lidmi, a to i pokud jsme pány atomových zbraní, kteří mohou zničit planetu stisknutím tlačítka… Příčinou tohoto je skutečnost, že stroje a technologie v lidech umrtvily jejich skutečnou moc. Můžeme říci, že člověk se nechal zlákat falešnou ‚mocí‘, jež ho ďábelsky svedla a na niž je tak pyšný.“

Filosof Nick Land, otec akceleracionismu, tvrdí, že kapitalismus a tržní výměna rozpoutaly proces, který nemají pod kontrolou. Ve svých temných vizích předznamenává děsivou budoucnost. Slovenský hermetik a myslitel Sebastián Jahič k tomu poznamenává:

Kapitalismus je bytostně epistemologický proces – jeho podstatou je odhalování toho, co je (respektive co bude osvobozeno) na jeho konci. K této věci ‚na konci‘ má vztah kombinující hrůzu a obdiv a popisuje ji podobenstvím soudobého hororu, kde víme o přítomnosti monstra, ale jeho vzezření odhaleno není… Jelikož je technologický pokrok zaměřen k uspokojování bezprostřední lidské potřeby ‚pohodlí‘, je podřízení člověka této mašinerii samovolným ‚demokratickým‘ procesem. Tím, že pak vývoj technologií vychází vstříc uspokojování lidských potřeb, podřizuje si trh člověka své vlastní vůli. Trh jednoduše zotročí člověka prostřednictvím své žádostivosti, přičemž člověk dál svou ekonomickou činností přispívá k rozvoji dalších technologií. Tento proces podle Nicka Landa nakonec nabývá vědomí sebe sama v umělé inteligenci. Tím, že technologie člověka k sobě připoutají, se samy stávají nenahraditelnými a dál rostou. Zatímco technologický proces začíná žít svým vlastním životem, člověk se stává nahraditelným. Vrcholnou provokací je teze, že technokapitalistická singularita z budoucnosti retroaktivně působí na současnost, aby prostřednictvím kapitalismu a lidského odevzdání se technologiím způsobila svůj vlastní vznik, a vysloveně se přitom odvolává na zápletku akčního filmu Terminátor.

Nakonec Jahič v návaznosti na Dugina píše:

Tato technika stále více odpoutává člověka od Země a vykořeňuje ho.


Zdá se, že ani technokraticky řízený Západ, ani Duginova vize nenabízí nadějné řešení. V Duginově případě se má člověk proměnit v chaotickou masu, v jakousi přírodní mohutnost, zaplavující svět v eschatologické bitvě ve snaze odvrátit nihilismus postmoderny. Proti tomu stojíme my, lidé Západu, svázáni svým neautentickým bytím s mašinerií technologického rozvoje (Ge-stell), jež neomylně spěje v akceleracionistické monstrum budoucnosti.

Na rozdíl od Dugina se domnívám, že pokud má lidstvo čelit možným hrůzám budoucnosti, musí tak učinit každý plně individuovaný jedinec, který v sobě smíří všechny extrémy současnosti. A to nikoliv za cenu ztráty lidství, ale právě skrze pochopení, že člověk je stejně tak křehký, děsivý, nádherný a záhadný jako sama příroda. Nikoliv duchovní dokonalost hyperborejského nadčlověka, ale právě obyčejná hobití láska k Zemi nás může zachránit. Lukáš Karas


78 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše