Co je posvátné zranění? Než odpovíme na otázku, musím upozornit na zvláštní věc. Totiž, že duševní zranění se pojí s životním příběhem člověka, který jej utrpěl. Jakoby bylo podhoubím, z něhož povstává síla lidského příběhu. Jakoby odsud vyvěral narativ existence, onen tón životního vyprávění.
Carl Gustav Jung tvrdí, že pro duševní růst je mírná traumatizace zcela nezbytná a James Hillman podotýká, že sama duše trauma potřebuje. Bez něj by nebyl psychický růst možný. Jenže co takový psychický růst znamená? V procesu individuace se uskutečňuje jedinečnost člověka, člověk se stává tím, čím v základu už je. Proto James Hillman navrhuje, abychom lidský život sledovali od konce, tedy z bodu jeho uskutečnění. Například Winston Churchill jako malý chlapec šišlal, jelikož měl slovem zachránit svět. Stejně tak Elon Musk ztratil domov, aby jej v budoucnu hledal na Marsu. Jakoby duše od počátku tušila, k čemu poroste. A proto je velmi nápadné, že duševní zranění přímo korespondují s tím, s čím člověk zápasí a skrze co vyrůstá. Stále znovu a znovu vidíme, jak se ze zranění rodí osud člověka.
Říká se, že rána je jako děloha. Možná proto poté, co zemřela Diova milovaná žena Semela, si Zeus zašil plod jejich lásky / Dionýsa/ do stehna. Ze stehna se podruhé narodil bůh podobající se Kristu. Bůh, který je v šílenství pronásledován Hérou, je roztrhán a znovu se rodí z vlastního srdce. Bůh, který zná hlubiny lidského utrpení a který je uzdravuje. Byla to právě tato bolestná rána, kterou Zeus utržil po smrti své milované, a z níž se zrodil velký léčitel Dionýsos. Podobně bylo setkání s Jóbem Jahveho ranou, skrze níž se vtělil Kristus. Každopádně Kristovy rány upomínají na Boha, který se stal člověkem. Být lidský znamená být zraněný, soucítit s člověkem. Vždyť ze smutku Avalókitéšvari, bodhisattvi soucitu, se zrodila Tára, ona nejsoucitnější bytost v celém stvoření.
Bohové nerozumějí lidskému životu, jelikož jsou příliš dokonalí. Tak učí tibetská nauka o šesti říších a Carl Gustav Jung dodává, že dokonalost je nepřítelem dobrého. Proto aby Bodhisattva zachoval spojení se samsarickou existencí, udržuje vlastní rány otevřené. Jen tak je soucitný a zabraňuje plné realizaci, aby zde přebýval, dokud nebude osvobozena poslední cítící bytost.
Vrcholem tohoto poselství je, že Bůh se stává člověkem. A stává se jím skrze vlastní rány. Hlubinná psychologie upozorňuje, že v základu každého traumatu spočívá archetypální podloží. Proto skrze naše rány pronikáme k archetypálním sférám a možná právě skrze tyto rány se rodí bohové na tento svět. Každopádně je něco nelidského na člověku, který své rány uzavřel. V přítomnosti narcise cítíte, že za grandiózní maskou se skrývá nelidský chlad. Tento člověk se totiž stal grandiózně dokonalým, a proto se přestává podobat člověku. Protože jedinečnost člověka se rodí z jeho zranění. Z něho, jako z dělohy, se rodí naše dary světu. Ale především se z něj rodíme my. Každá rána je výjimečná. Je posvátným zraněním, otiskem prstu naší jedinečnosti. Bez ni bychom byli dokonalí, vystřižení podle archetypové šablony, spíše bohové, ale nelidští.
Lukáš Karas