top of page
Vyhledat
  • Obrázek autoraLukáš Karas

Projít ďáblem - výklad tarotové karty Ďábel

Náš výklad začneme u podoby tarotového Ďábla. V ní spatřujeme příbuznost s Pánem zvířat, s nejstarším a nejvýznamnějším bohem pravěku, který sídlil kdesi v zásvětí, kam po smrti putovaly duše zvířat, aby se jeho prostřednictvím vtělily zpátky na zem. Zjednodušeně řečeno, Pán zvířat spravoval reinkarnační cyklus. Podobnou myšlenku nacházíme v okultní filosofii, která v ďáblovi shledává způsob, jakým se duch vtěluje do hmoty. Oswald Wirth k tomu píše: “Vážný adept ví, že Ďábel je velkým magickým působcem, díky němuž se uskutečňují zázraky, které nejsou čistě duchovní povahy. Neboť pokud čistý duch působí přímo na ducha, Ďábel nemůže zasahovat. Ale jakmile se jedná o tělo, nemůže se bez Ďábla nic uskutečnit. Vděčíme mu za svoji materiální existenci, neboť kdyby nás od našeho narození neovládala touha být a zachovat se, nemohli bychom přilnout k životu s výlučným sobectvím, charakteristickým pro rané dětství.” [1]



Oswald Wirth spatřuje v ďáblovi prostředek vtělení. Tím, že nás elementární síly života a pudová nižší přirozenost poutá k tělu, umožňuje naši realizaci ve hmotě. Toto připoutání má však svoji odvrácenou tvář. Na kartě sledujeme lidské postavy připomínající zvířata uvázaná ke kamennému kvádru ďáblova podstavce. Kvádr symbolizuje hmotu, zvířecí zjev muže a ženy tělesné žádosti, jimž podléhají, a provaz připoutanost a zotročení. Jedná se o typický gnostický námět uvězněné duše. Ta je vlečena v cyklu reinkarnací z těla do těla. Chlípná horečka života, která ji udržuje v závislosti na těle, nedovoluje vzestup vzhůru, výstup k duchu a světlu. Moudrost praví: člověk se zotročuje tím, že podléhá zvířecí přirozenosti. Kromě toho nad ním panují nejrůznější egoické sklony, touha po moci, slávě atd. Aby je uspokojil, činí ústupky nejrůznějším společenským a životním podmínkám. Tím si připravuje půdu pro smlouvu s ďáblem. Ten sice slibuje ukojení jeho touhy, avšak za cenu ztráty duše. Vzpomeňme dnešní politiky, kolikrát musí zradit vlastní integritu, svědomí a lidskou důstojnost za příslib slávy a moci. Abychom to lépe pochopili, připodobníme putování hrdiny světem tarotu k Danteho Božské komedii. Řekli jsme, že sestup do podsvětí začíná u karty Smrt a na psychologické rovině odpovídá situaci, kdy se dostatečně silné ego noří do hlubin a psychická energie získá introvertní zaměření. Zde v hlubinách dochází k dalekosáhlému přerodu, na jehož konci vychází slunce, symbol bytostného Já. Takže se jedná o alchymickou operaci usilující o zrození světla duše. Zrození světla odpovídá v Božské komedii Danteho výstup na nebesa. Nejdřív sestupuje do podsvětí, prochází devíti okruhy pekla a míří ke středu země, kde se setká s ďáblem. Ten se nachází ve středu, což je příznačné, jelikož se jedná o bod obratu. Na Danteho později čeká očistec, po něm následuje výstup na rajskou horu a dál vzhůru k nebi. Tato skutečnost vypovídá o funkci ďábla. Jelikož spočívá ve středu země jako strážce bran, ztělesňuje pomezí přirozené a nadpřirozené skutečnosti, chceme-li, pomezí hmoty a ducha. V tom spatřujeme jasnou analogii nejen s liminálními bohy, ale především s Pánem zvěře, který přechází tam a zpět přes hranici oddělující zvířecí stránku od té lidské. [2]



Pokud bychom Danteho dílo nahlíželi perspektivou esoterické tradice, uvidíme významnou shodu se súfijskou naukou, která popisuje stvoření jako psycho-kosmické pohoří Qáf. Zde jedna polovina pohoří náleží každodenní lidské skutečnosti a ta druhá duchovní realitě. “Pohoří Qáf je kosmické pohoří, utvářené od vrcholu k vrcholu a od údolí k údolí nebeskými Sférami, zasazenými jedna do druhé. Jakou cestou je z nich třeba jít? Jak je to daleko? Ať půjdeš jakkoliv dlouho, vždy se vrátíš tam, odkud jsi vyšel, jako se střelka kompasu vždycky vrací na stejné místo. Znamená to tedy prostě vyjít ze sebe sama, abychom se k sobě mohli navrátit? Ne tak docela. Mezi těmito dvěma okamžiky dojde k události, která vše promění. Já, které tam najdeme, je já zpoza pohoří Qáf, vyšší já, já ve druhé osobě…” [3]


Text praví, že k nalezení vyššího já zpoza pohoří Qáf je třeba vyjít ze sebe. Jinak řečeno, podstoupit mystický ponor do sebe sama, kde v temných hlubinách vod nevědomí spočívá ona gnostická perla vyššího já. Tímto způsobem postupuje i Dante. Putuje do hlubin, k ďáblu, který nám ne náhodou připomíná jiného strážce prahu, anděla s plameným mečem u bran ráje. I ďábel stojí v cestě vedoucí skrz očistec k rajské hoře.  Podobnou myšlenku nacházíme v gnosticismu, kde je svět rozdělen na duchovní světelnou říši a padlý svět ovládaný temným demiurgem, odpůrcem skutečného boha. Mezi nimi spočívá opona, která vznikla nešťastnou chybou Sofie. Za oponou, která v případě ofitské gnóze splývá s Leviathanem, hadem zakusujícím se do vlastního ocasu, který je pánem světa a výrazem zlého charakteru kosmu, následuje sféra souhvězdí, kde je umístěn ráj. Ten je na diagramu ofitů vyznačen jako obdélník, v němž stojí strom života a strom poznání dobra a zla.  

Jinou paralelu s ďáblem ve středu světa nacházíme bulharských legendách, kde bůh stvořil svět připomínající horu. Tu pak rozsekl mečem ve dví a z ní vyskočil ďábel. [4] Rozseknutí hory má s ďáblem přímou souvislost, jelikož slovo ďábel odkazuje k někomu, kdo rozhazuje či rozděluje a je odvozeno ze starořeckého διάβολος (diábolos), přičemž sloveso διαβάλλω (diabállō, „pomlouvat“, doslova „házet přes“). Slovo je v podstatě protikladné k sjednocující funkci symbolu - συμβάλλω (sumbállō, „házím dohromady, koresponduji) z σύν (sún, „s, spolu“) + βάλλω (bállō, „hodím, dávám“). Perspektivou hlubinné psychologie bychom mohli archetyp bytostného Já připodobnit k symbolu, který slučuje, sjednocuje a spojuje rozmanité, a třeba i protikladné prvky, zatímco rozdělení, dichotomie, je známkou nesjednocené osobnosti, důsledek traumatické fragmentace psyché. O tom vypovídá samotný zjev ďábla s jeho dvěma rohy a rozdvojenými kopyty. Je příznačné, že hlubinná psychologie symbol hory coby výraz úplnosti a světa v celku chápe jako symbolické znázornění bytostného Já, neboli archetypu celosti. Rozdělení hory, z níž povstává ďábel, koresponduje s psychickým rozštěpením. Takže pokud setkání s tarotovým Ďáblem vykládáme v souvilosti s Danteho sestupem do podsvětí a následným výstupem na nebesa, jedná se o sjednocení toho, co dosud bylo rozděleno. Jinak řečeno, Danteho pouť vrcholí v uskutečnění celosti. Aby však takové sjednocení bylo vůbec možné, je třeba psychickou směs nejdříve rozdělit a očistit. Tato duševní alchymická operace způsobí, že očištěné a oddělené psychické prvky budou následně sjednoceny na nové, kvalitativně vyšší úrovni. Jedná se o klasický námět, kdy se adept zříká světa, aby se znovuzrodil v duchu. Z toho důvodu zdobí Ďáblovy paže alchymické heslo Solve et Coagula. Význam slov navíc podtrhují atributy pochodně a lingamu. Přičemž pravou ruku s pochodní zdobí Solve - rozpusť a levou ruku s lingamem Coagula - spojuj.


Všimněme si, že Ďáblovy atributy a jeho postoj připomíná kanonické zobrazení Šivy Natarádži. Nejedná se o náhodu, jelikož nejstarší manifestace boha Šivy, Pašupati neboli „Pán tvorstva“, spadá spolu s ďáblem, Panem a Dionýsem do stejné mytologické skupiny odvozené z Pána zvěře. Šivův postoj ztělesňuje kosmický tanec vzniku a zániku. Zatímco jeho pravá ruka třímá bubínek vyvolávající vznik vesmíru, levá paže vládne ohněm, který svět ukončuje. Celým svým tělem vyjadřuje dynamický pohyb proměny, přičemž jeho pravá noha dopadá na démona na znamení vítězství a osvobození. Podíváme-li se na vyobrazení tarotového Ďábla, zjístíme, že zde dochází k symbolické inverzi. U Ďábla nacházíme atributy vzniku a zániku v opačném pořadí, takže se jedná o posloupnost zánik - vznik. Opět se setkáváme s tématem smrti a znovuzrození, které ve zkratce shrnuje význam hesla Solve et Coagula. V řeči alchymie jde o proces, při němž je látka rozložena na základní prvky předtím, než dojde k jejímu opětovnému spojení na vyšší úrovni. [5] Separace způsobí oddělení ducha a duše od těla a očištěné tělo je pak připraveno na znovusjednocení - Coniunctio. Opětovný vstup duše a ducha do očištěné hmoty jí dává novou formu a sráží ji. Tímto způsobem dochází k zduchovnění těla a materializaci ducha. [6]  V souvislosti s ďáblem můžeme hovořit o dvojím typu rozpouštění. Ďábel coby činidlo působí podobně jako jeho mýtičtí předchůdci Dionýsos, Votan a jiní bohové extáze, běsu a vytržení. Jak napsal Nietzsche „Lákavé je na dionýském principu trojí odbourání hranic, trojí překonání principium indviduationis. Člověk zruší hranici mezi sebou a přírodou, cítí se spojen. Odstraní hranici i mezi sebou a jiným člověkem v orgasmu, v lásce a opojení mas. A třetí hranice je zbořena v nitru individua. Vědomí se otevírá vůči nevědomí. Jako ohrožení musí být prožíváno toto trojí smazání hranic takovým Já, které se úzkostlivě upíná ke své identitě. Dionýská by naproti tomu byla ochotna ke slastnému zániku.“Archetyp ďábla působí v rozrušení hranic a rozpuštění ohraničené a oddělené identity já. Tato transcendence se však neděje skrze duchovní vystupňování solárního prvku, jak to známe u apollinské extáze, nýbrž překročením lidství skrze ztotožnění se světem zvířat a rostlin. Taková transcendence lidského údělu však není bez nebezpečí. Jelikož se jedná o sféru s převahou Luny, o oblast spíše noční nežli denní, přízračnou a chtonickou, hrozí, že individuální lidské vědomí zde zanikne docela. V takovém případě by bylo individuum rozpuštěno v chaotických vodách elementárních sil, nepřekročilo by hranici oddělující lidství od světa zvířat a konečné duchovní uskutečnění by bylo zmařeno. Slunce by uprostřed noci zhaslo a kýžený východ by nikdy nenastal. V symbolické řeči tarotu by Slunce (arkána 19) nepřekročilo práh Luny (arkána 18). Z toho je patrné, že překročení Ďábla odpovídá výstupu z kosmické dělohy, osvobození a definitivnímu uskutečnění lidských možností. Psychologický výklad by ve zvířecím zjevu lidského páru připoutaného k podstavci ďábla viděl příliš slabý jáský komplex, neschopný vymanit se z nadvlády afektů, pudových sil a nejrůznějších žádostí nižší přirozenosti. V takovém případě je člověk jako opice, která se sama chytila do pasti. Asi všichni známe důmyslnou past zhotovenou domorodci. Ti do plastové nádoby se zúženým hrdlem nalíčí banán. Když hladová opice do nádoby vsune ruku a pokusí se banán vytáhnout, zasekne se. Trik spočívá v tom, že opice chce banán, který ne a ne pustit. Kdyby se pustila, byla by svobodná, ale právě to neudělá! V tom nacházíme krystalický příklad ďáblovy zkoušky. Tím, že na určité úrovni srůstá naše ego s kořenem primordiální žádostivosti, hrozí, že podlehnutí zvířecí přirozenosti způsobí definitivní psychický rozklad. Jinak řečeno, ve vypjatých životních situacích jsme nuceni volit mezi pohodlností, slastí, fyzickým bezpečím a vyšším duchovním já. To má zpravidla podobu hlasu svědomí, příchuť božího povolání nebo jisté vnitřní naléhavosti přitakávající osudu, životnímu úkolu s dosud mlhavě tušeným, avšak vyšším životním smyslem. Taková situace nezřídka žádá oběť. Podobně jako Ježíš, který se na poušti vzdal světské moci, musí učinit každý, komu ďábel nabízí pohodlný život za cenu zrady vlastního svědomí. Tlak, kterému je člověk vystaven, je obdobný alchymické separaci. Dochází zde k oddělení zrna od plev. Ten, kdo uvízne, bude jako opice v pasti, sám sebe připoutá ke kamennému podstavci. Stane se otrokem žádostivosti a jeho lidství v důsledku toho nikdy nepřekročí práh střežený ďáblem. Podobně jako Pán zvěře udržuje duše zvířat v permamentním reiknranračním cyklu, nedovoluje ďábel uniknout tomu, kdo není schopen nejvyšší oběti v zájmu osvobození. Tento samsarický kruh je pak jako onen Leviathan z ofitské gnóze zadržující božskou duchovní jiskru v zajetí hmotné reality. Svléci zvířecí kůži znamená překročit práh a dosáhnout božství, jak se s tím setkáváme v hinduistické tradici. Eliade píše: “Svléci zvířecí kůži a plazit se z ní má důležitou rituální úlohu: ten, kdo se uskutečňuje, je považován za člověka, který se zbavuje světského stavu, hříchů či stáří. Áditjové - to jest "Sluneční" synové - byli původně hady.  Když svlékli svou starou kůži, což znamená, že získali nesmrtelnost ("přemohli smrt"), stali se dévy, bohy. Jako v mnoha jiných tradicích i ve védské Indii svléci kůži znamená osvobodit se od "starého člověka", omládnout či dosáhnout vyššího způsobu bytí. Tento obraz se objevuje ve védských textech často. Je ale překvapující, že se hadí chování projevuje i v chování bohů. V Šatapathabráhmaně se píše: "Když nastává úsvit, zbavuje se slunce noci..., jako Ahi (had) svléká svou kůži." I bůh Sóma "se jako Ahi plazí ze své staré kůže". [7]

Dva druhy rozpuštění vyvolané ďáblem jsou analogické dvojímu významu tarotové karty Smrt. Ta představuje buď konečnou fyzickou smrt čekající na toho, kdo uvízl na individuační cestě, nebo jde o duchovní proměnu ve smyslu: “Zemři dřív, než zemřeš, abys nezemřel, až zemřeš”. U ďábla se jedná buď o rozpuštění coby propadnutí zvířeckosti a vyhasnutí duchovního světla, jak jsme popsali výše, nebo o rozpuštění předznamenávající znovuzrození - coagula. V takovém případě je dionýský zánik vítaný, jelikož uvolňuje sevření ega a rozpouští ztuhlé pojetí identity způsobem, jakým se proměňuje housenka uvnitř kukly. I ta se se rozloží na nejzákladnější prvky, aby povstala k novému životu motýla. Nesmíme zapomínat, že tak jako tak se dotyčný nevyhne ďáblově zkoušce. I zde bude charakter očišťován skrze nejrůznější oběti. Na toho, kdo se pustí ďáblova podstavce, však čeká druhé narození. Náš výklad uzavřeme snem jedné klientky. Ten k ní přišel v době, kdy se potýkala s tématem ďábla. “V noci, kdy jsem měla horečky a plně prožívala silný proces vnitřní proměny, se mi zdál sen. Procházela jsem jakousi alchymickou laboratoří, kde byly nejrůznější kádinky, křivule a podobně. Pak jsem si všimla, že v jakémsi složitém zařízení probíhá destilace, takže sklem procházela fialová tekutina. Hleděla jsem na to s úžasem, když ke mně přistoupil nějaký muž sdělil mi, že ta tekutina jsem já. Najednou mě přepadl strach, že tou aparaturou proteču špatně. Muž mě však ujistil, že vždycky proměním sama sebe v sama sebe.”   Lukáš Karas Zdroje: [1] Tarot a středověká obraznost Oswald Wirth Nakladatel: Malvern 2013 [2] Železný Jan Robert Bly Nakladatel: Argo 2005

[3] Mundus imaginalis aneb imaginální a imaginární Henry Corbin Nakladatel: Malvern 2007

[4] Mefisto a androgyn Mircea Eliade Nakladatel: 1997 , Oikoymenh [5] Objevování alchymie: Hermovo umění v pohádkách, dějinách a zednářských rituálech Bernard Roger Nakladatel: Malvern 2005

[6] Napříč říší královského umění D. Ž. Bor Nakladatel: 1995 , Trigon


 [7] Mefisto a androgyn Mircea Eliade Nakladatel: 1997 , Oikoymenh

121 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Kommentit


bottom of page