Spirituální bypass - rozhovor pro Story

Spirituální bypass, fenomén dnešní doby

Už jste někdy slyšeli o spirituálním bypassu? Možná vám tento název nic neříká, když se ale začtete do rozhovoru s terapeutem Lukášem Karasem, zjistíte, že jste o něm už nejspíš slyšeli. Je také možné, že se i díky němu točíte v bludném kruhu emocí a nepříjemných pocitů, které jsou nebezpečné vám i vašemu okolí.

Lukáš Karas: „Spirituální bypass je ve zkratce duchovní přemostění či obcházení. Toho se dopouštíme pokaždé, když nějaký problematický aspekt života obcházíme duchovní poučkou, když provádíme spirituální praxi, která je spíše útěkem, popřením daného problému. To souvisí s povahou samotné spirituality či duchovní praxe usilující o překročení, transcendenci lidského údělu a sjednocení s duchovním skutečností. V případě spirituálního bypassu ale této transcendence zneužíváme, abychom problémy přemostili, přeskočili. Kdybychom přirovnali život k výstupu po schodišti domu, shledáme, že si ho musíme poctivě vyšlapat, schod za schodem, patro po patru, přičemž každý schod a jednotlivá patra představují specifické etapy psychického vývoje. Člověk, který se dopouští spirituálního bypassu, nic z toho nechce a všechno tohle přeskakuje jakýmsi duchovním výtahem.“

Termín spirituální bypass razil začátkem 80. let John Welwood, který byl jednak aktivním buddhistou a také psychoterapeutem. A píše k tomu: „Když děláme ‘spiritual bypassing’, používáme cíle probuzení nebo osvobození k racionalizaci toho, čemu říkám předčasná transcendence: snaha povznést se nad surové a špinavé části naší lidskosti předtím, než jsme se jim plně postavili tváří v tvář a vyrovnali se s nimi. A pak máme tendenci používat absolutní pravdu k bagatelizaci nebo odmítání relativních lidských potřeb, pocitů, psychologických problémů, vztahových potíží a rozvojových deficitů. Chápu to jako ‘riziko povolání’ duchovní cesty, jelikož spiritualita v sobě zahrnuje myšlenku překročení naší současné karmické situace.“

Jak se do spirituálního bypassu dostanu?

Myslím, že jistá míra spirituálního bypassu potká každého, kdo se věnuje duchovní praxi. Velké náboženské ideje, obrazy a příběhy mají totiž tu vlastnost, že jsou numinózní, nesou auru posvátna, jsou přitažlivé a podmanivé. Což přirozeně svádí k identifikaci. Například křesťanství nabádá k napodobení Krista, Imitatio Christi. Takové působení velkých obrazů je pak schopno mobilizovat naši vůli a vyvolat žádoucí změnu v životě. To je koneckonců funkce archetypů, kterou popsal C.G. Jung.

Velké obrazy či myšlenky nacházíme i jinde. Vedle Krista, Matky církve, osvícení, ráje, indiána atd. najdeme třeba ideu národa, vlasti, rasy a podobně. Jsou to obrazy kolektivní povahy a tudíž individuum přesahují, jsou nadindividuální. Tím, že se s nimi jedinec do jisté míry ztotožňuje, uvádí sám sebe do kolektivního kontextu. Díky tomu se vnímáme jako součást národa, církve, lidstva a Země. Na tom stojí a padá celá naše společnost.

Problém nastane, když člověk z celé rovnice vyškrtne vlastní osobnost a chápe sám sebe jako ztělesnění velké ideje, či náboženského obrazu. Tak se například nudný a ničím nezajímavý Josef promění v Pravdu New Age, šamana či hlas matky církve. Zkuste si pak s takovou Pravdou řídit domácnost a vychovávat děti. To je katastrofa. A mají-li tyto obrazy, ideje pro kolektiv vysokou hodnotu, získává člověk, který je ztělesňuje, jistou prestiž. Jakožto „držitel“ uznávané kolektivní pravdy získává podíl na moci. To je samozřejmě nebezpečné pokušení, zvláště pro jedince, kteří trpí nedostatečným pocitem vlastní hodnoty. Pak je snadné zavrhnout vlastní osobnost a místo ní dosadit falešné duchovní já.

Dá se říci, že spirituální bypass je až přílišná pozitivita s odmítáním reality?

Nevím jestli přílišná pozitivita. Protože např. křesťanský spirituální bypass vypadá tak, že si omlouvám vlastní strach z moci, štěstí či tělesné žádosti domnělým mučednictvím. Takže tito lidé spíš trpí spirituálním bypassem, když se situují do pozice pronásledovaného a trpícího Krista.

Ale zažil jsem jeden skutečně děsivý případ. Do terapie nastoupila klientka, která se pravidelně poškozovala s myšlenkami na sebevraždu. Po nějakém čase vyšlo najevo, že maminka propadla esoterice. To vedlo k tomu, že přes duchovní poučky nevnímala vlastní dceru. Když si klientka matce stěžovala na toto odcizení, bylo jí řečeno: „To ti jen něco zrcadlím a není to můj problém.“ nebo „Ty tomu vůbec nerozumíš, protože nejsi na takové duchovní úrovni.“ Když jsem pak s matkou mluvil, bylo vidět, že se trápí. Přesto mě ujišťovala, jak je duchovně na výši a prožívá intenzivní štěstí. Když jsem ji poprosil, ať mi vysvětlí, proč se její dcera v důsledku matčina nezájmu poškozuje, situaci popřela další duchovní poučkou.

Proč bychom si měli dát pozor, abychom na cestu spirituálního bypassu nevstoupili?

Protože spirituální bypass ničí vztahy. Jsem přesvědčen, že dobrým indikátorem „duchovního“ pokroku je kvalita vztahů, které máme. To ale neznamená, že bychom měli být všemi milováni. Každý má nějakého oponenta, protivníka nebo lidi, kteří nám nesedí. To je přirozené. Tady jde o to, že pokud sám u sebe přehlížím nebo záměrně popírám nějakou vlastnost, pak s lidmi, kteří s touto vlastností souvisí, jednám se stejným popřením. A protože kvalitu vztahu určuje míra sebereflexe a odpovědnosti všech zúčastněných, je nemožné pěstovat konstruktivní a zdravý vztah s člověkem, který vám tvrdí, že nemá žádný problém, zatímco vy jste idiot, který nepochopil, že mluví s duchovním géniem.

Jsou lidé, kterým spirituální bypass vyhovuje. Dělá jim dobře, pomáhá jim. Je to špatně?

Jistě. Musíme si uvědomit, že spirituální bypass funguje stejně jako jiné obranné mechanismy. Každý z nás někdy použil tzv. racionalizaci. Třeba když jsme provedli něco nevhodného a na místo omluvy jsme konstruovali alibistické výmluvy. V případě spirituálního bypassu ale zneužíváme duchovní poučky.

Kdy začne být tato cesta „nebezpečná“ a v čem?

Když si představíme duši, která podobně jako tělo sestává z mnoha psychických „orgánů“, dojdeme k závěru, že míra psychického zdraví odpovídá správné součinnosti všech jejích částí. No a teď si představte, že existenci a účel jednoho „orgánu“ popřete. Ze života vyškrtnete například agresi, protože jako „osvícený jedinec“ všechno přijímáte, jste v nekonečné lásce. Jenže agrese mimo jiné chrání osobní hranice a integritu. Tím, že ji popíráte, vzniká nerovnováha. Tu se duše pokusí kompenzovat s cílem obnovit rovnováhu. Jenže opakované popření celý systém nakonec destabilizuje, což vede k duševnímu nebo fyzickému zhroucení.

Nebo jinak. Představte si své vášně jako jezero, které drží na uzdě pomyslná hráz mysli. Kdybyste hráz prolomili, co by se stalo? Většinu lidí přepadne strach. Ale strach z čeho, řekneme si. Bojíme se sami sebe. Nevíme totiž, kam by nás život zanesl a čím bychom se stali. Proto je dobré vědět, čeho se u sebe bojíme. A je přirozené chtít neubližovat druhým. Pokud si však z duchovních přesvědčení a praxe stavíme hráz sami před sebou, pak to není výraz svobody, ale strachu.

Může být nakonec spirituální bypass zkratka, ze které se stane spíš trnitá oklika?

Jak jsem již zmínil, spirituální bypass funguje jako obranný mechanismus. Z krátkodobého hlediska může být prospěšný, pomáhá nám přestát obtížné situace. Působí-li však dlouhodobě, je nebezpečný.