Vyhledat
  • Lukáš Karas

Teofagie aneb svaté přijimání druhého

Tantrici mají jedno krásné cvičení. Pozorně navnímají přítomný okamžik. Zaměří se na každý objekt v prostoru a nechají se prostoupit živoucí přítomností. Přítomností, která dýchá, tepe, hřeje a voní. Navnímají každý strom, slunce nebo řeku. Zaposlouchají se, čichají, zkrátka ochutnávají každý jev a jemně jej povalují na jazyku. Toto cvičení vychází z představy, že nás svět svádí. Pytlík tetelící se ve vzduchu, vítr, který hladí po vlasech, vycházející slunce nás svádí svými paprsky, laská na kůži. Vše svádí, jelikož svět je milenka. Není to klam, je to moc, erotická moc pulzující v pozadí světa. Velká Šakti tancuje před zraky svého milence Šivi. To je milostný tanec světa. Neustálý koloběh vznikání a zanikání jevů v erotickém povzdechu, ve víru tvůrčí vášně. Teď si představte, že se s vámi partner chystá do divadla. Nádherně se obleče, navoní. Zkrátka je neodolatelný. Zavěsíte se do něj a společně vycházíte. Cítíte jeho svůdnost a ta vás těší. Svádí vás, je tu pro vás a chce se vám líbit. A Vám to dělá dobře a on to cítí. Představte si, že jste namalovali obraz, napsali báseň nebo uvařili vynikající večeři. Vytvořili jste něco ze sebe, z překypující vitality života. Báseň pak přečtete příteli, představíte obraz své rodině nebo partnera potěšíte lahodnou večeří. A všem jim to chutná a vy máte radost. Vyplodili jste něco ze sebe, stejně jako jabloň dala jablka a vám chutnají, stejně jako růže rozvila své okvětní plátky a svedla vás vůní. Toto je mystická představa teofagie. Obřad, při němž věřící pojídali to, co pokládali za tělo svého boha, aby se mu přiblížili. Každé jaro bakchantky pojídaly v extatickém vytržení tělo mladého býčka. Věřily, že býk představuje jejich boha. Stejně tak dnes křesťané pojídají hostii, tělo páně. Myšlenka je prostá. Svět je stvořený Bohem a v tomto světě je Bůh přítomný v touze vydat se. Plodit a být ochutnán, být zakoušen. Vyvolat spojení v extázi. "Byl jsem skrytým pokladem a chtěl jsem být poznán. Proto jsem stvořil svět, abych byl poznán." Říká mystický text. I dnes používáme podobný jazyk lásky. "Já bych ho láskou snědl" "Je k sežrání" a nebo "Ty mě vůbec nebereš". To naznačuje, že v lásce jde o to, nabízet druhému plody života v radostném vědomí, že druhému chutnám. Že jsem zakoušen, že jsem brán. Jeden zoroastrický mýtus hovoří o tom, že když bůh stvořil svět, dal vzniknout muži a ženě. Ti byli podle mýtu plní lásky. Avšak tato láska byla tak nezměrná, že každé své dítě snědli. Proto aby bůh umožnil pokračování lidského rodu, musel člověku lásku ubrat. Francouzská mystička Simone Weilová říká, že láska je láskou upírskou. Miluji tě, protože mi chutnáš. A vskutku, kdykoliv posloucháme nějakou píseň, kdykoliv čteme knihu nebo sledujeme film, konzumujeme člověka, který jej vytvořil. A on, stejně jako onen mystický Dionýsos nebo Ježíš umírá v tomto svém rozdávání, ve vzmachu plodivé "kreativní" vitality, aby sytil a skrze toto sycení byl navždy živ v těch, které pohostil sám sebou. A teď si představte člověka, který si myslí, že si nezaslouží lásku. Představte si holčičku, která se oblékne za baletku a chce se ukázat tatínkovi. Jenže tatínek v sobě nese přesvědčení, že si lásku nezaslouží. Holčičku s její láskou a krásou nepřijme. Nevezme ji. A co se stane s holčičkou? Bude zraněná. A dost možná bude napříště žít s přesvědčením, že dary, které nese, nestačí. A tak každý člověk, který v sobě nese přesvědčení, že si nezaslouží lásku, nebere od světa. Tím se od něj odděluje. Žije ve zvláštní smutné oddělenosti a především dělá druhé smutnými, jelikož oni mu nabízejí sami sebe, ale on je nebere. V některých kulturách je dokonce odmítnutí pohostinství urážka. Jen u nás děláme, že je slušnost nepřijmout pohostinnost přítele. Není nic horšího, než si myslet, že si nezasloužíme, aby nás svět miloval. Svět totiž pláče, neboť se nám dává z touhy být zakoušen a sytit. Svět nám nabízí roh hojnosti, ale vnutit nám jej nemůže. Lukáš Karas





96 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše