Vyhledat
  • Lukáš Karas

Pozorovat svět z nitra aneb oduševnělý pohled.

Aktualizace: 24. čvn 2020


Na jednom kurzu jsem přednášel o animě. Vyprávěl jsem o snových setkáních, jak jsem ji zakoušel v bdělé realitě, ve zvláštních polohách zastřené a tajuplné nálady. Zkrátka jsem byl velmi osobní. Jinak to ani nejde, vždyť hovoříme o duši a muž k této postavě chová hlubokou, i když rozporuplnou náklonnost.

Avšak po hodinové přednášce se přihlásil účastník kurzu a povídá: "Takže můžeme říct, že anima je amygdala v mozku?" Měl jsem pocit, že mě kdosi praštil po hlavě. Bylo to asi takové, jako byste kamarádovi popisovali romantický večer s přítelkyní a on na to reagoval slovy: "To jsi cítil její feromony a to tě stimulovalo". To by rovnou mohl prohlásit, že přítelkyně je stroj na děti.

Je jedna věc, které se při práci se sny zásadně vyhýbám. Popisovat sny nebo duši z pozice neurovědy. Ač neurověda poskytuje fascinující vhled do fungování mozku, jedná se jen o zkoumání mozku, nikoliv duše. Protože Duši nemůžeme nahlížet z vnějšku. Anima není jakýmsi epifenoménem mozkové činnosti, ale je tím, co mě obklopuje, je atmosférou, v níž se nachází mé vědomí. Je to důvěrný a intimní pohled z nitra, nikoliv z vnějšku. Je přece obrovský rozdíl, sním-li sen nebo sleduji počítačový záznam aktivity mého mozku v době, kdy jsem tento sen snil. Rozdíl je do očí bijící. Sním-li sen, je to jako bych byl uvnitř, nacházím se v důvěrně známém prostředí, zde jsem doma.

Takzvané objektivní popisy činí pravý opak, vyvádějí nás ze středu prožívání. Pokud se máme nahlížet skrze představy o fungování mozku, musíme učinit hned několik mentálních akrobacií. Musíme přemístit vědomí mimo sebe, abychom se spatřili zvnějšku. Odsud jakoby nahlédneme mozek a jeho procesy. V tomto mentálním pohybu mimo střed pak prohlásíme obraz mozku a jeho procesy za objektivní podobu duševního rozpoložení.

Je jasné, že tato objektivizace zůstává nadále dílem představivosti. Nejde o objektivní realitu. Problém je ten, že živoucí prožitek prostoupený specifickou náladou redukuji na něco tak neosobního jako je představa mechanických procesů. Takový mechanický proces je čistá abstrakce, skrze níž reflektuji duševní rozpoložení. Zde nutně dochází k odcizení.

Nejde tolik o pohyb vědomí, ale o to, co skrze něj má být reflektováno, tedy duše.

Představme si malé dítě s hračkami. Dítě promítá nevědomé obsahy do jednotlivých hraček, aby ve hře nevědomky realizovalo konstelaci psychických sil. Skrze hračku prince odžívá hrdinství křehkého já ve vztahu k divokému nevědomí reprezentované postavičkou draka. Ale jaký pohyb vědomí se v dítěti uskutečňuje? Vědomí jakoby zajme perspektivu postav, nahlíží celý děj z vnitřku každé hračky.

Protože se jedná o pohádkové postavy, jde o cosi osobního. Nejsou to jakési mrtvé kulovité útvary molekul, ale postavy, do nichž dítě animisticky vdechne perspektivu vlastního prožívání. V daný okamžik nepozoruje hru odcizeně z vyšší perspektivy, ale poznává kvalitu oduševnělého procesu z nitra. To s abstrakcí moderní vědy půjde těžko.

Vůbec mám poslední dobou problém se slovem projekce. Jako bychom tímto slovem chtěli říct, že to, co dotyčný promítá, není reálné. Avšak podívejme se z vnitřku projekce. Vždyť skrze projekci sníme realitu, vysníváme svět. Mechanistický popis světa je rovněž projekce. Avšak na rozdíl od animistického pojetí - se v tom mechanistickém nedá žít.

65 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše