Vyhledat
  • Lukáš Karas

Trauma jako domov?

Aktualizováno: 29. 8.


V terapiích často sledujeme až neuvěřitelnou rezistenci vůči jakékoliv pozitivní změně. Klient může prožívat sebedestruktivnější situace, děsivé toxické vztahy atd., a přesto, jakmile se přiblíží k prahu nadějných vyhlídek, zas a znovu ustrne a přese všechno se vrátí zpět.


V takové chvíli se jako terapeut občas cítím bezradný. Avšak několik zkušeností mi poskytlo jiný pohled.


Běžně předpokládáme, že traumatické vzorce působí jako zakletí, které má sklon opakovat traumatizující zážitky a potvrzovat platnost takového stavu. Že dítě bylo pod vlivem traumatu determinováno, a opakující se zkušenost jen dál posiluje začarovaný kruh bolesti a strádání.

Jenže nezřídka jsem vypozoroval, že v pozadí zaryté potřeby jednat a jaksi podléhat traumatickým vzorcům se skrývá zvláštní druh lásky a věrnosti.


Na místě je otázka, proč syn, jehož matka trpí úzkostí, tuto úzkost sdílí? Proč dcera, jejíž otec prožíval bolest z opuštění a nenávist k sobě samému, vyhledává podobné muže?


Pokud mezi rodičem a dítětem nevznikl zdravý a láskyplný vztah, je jejich bolest – jejich zakletí a traumatem vymezený pohled na život a způsob existence – duševní prostor, který dítě sdílí s rodiči. Svět traumatu je svět, v němž rodiče a dítě společně bydlí. A opustit destruktivní způsob života, znamená přijít o jediný domov, který kdy klient měl. Ztratit komunikační rámec, soubor témat a zkušeností, znamená ztratit pouto.

Být zdravý se pak jeví jako život bez kořenů, bez domova, přerůst svět svých rodičů, s nimiž ho přese všechno strádání pojí tajuplný vztah oddanosti.


Lukáš Karas

1 010 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše