Vyhledat
  • Lukáš Karas

Symfonie zkázy - Mateřský komplex / Persefona-Déméter


Mýtus se neodehrává v dávné minulosti, ale děje se stále.

Mýtus o únosu Persefony zaznívá v terapeutické praxi a přehrává se v dalekosáhlých proměnách žen po celém světě.

Je nám důvěrně známá, ona dívka z pole narcisů, božská Koré, přespříliš milovaná dcera bohyně Démétér. Z vlastní zkušenosti nebo z doslechu známe onu poslušnou dceru, kterou strhl a proměnil temný proud života, kterou unesl a znásilnil Hádés, aby se nakonec proměnila v královnu, dospělou a nezávislou ženu.


Příběh o únosu Persefony můžeme interpretovat různě. V našem případě podrobíme příběh psychologickému výkladu ve vztahu k působení mateřského komplexu u žen. Jedná se o specifický druh mateřského komplexu, a proto si náš výklad nečiní nárok na obecnou platnost.

Náš výklad začneme u příběhu Attise a Kybelé (Velké matky). Ten sice pojednává o vztahu syna a matky, přesto je pro náš výklad zásadní.


Skalisko Agdos, jak se vypráví, na sebe vzalo podobu Velké matky. Jedné noci, když na skále odpočíval Zeus, oplodnil svrchovaný vládce Olympu Velkou matku. Za devět měsíců porodila skála oboupohlavní bytost, vášnivé, nezkrotné a divoké stvoření jménem Agdistis. Aby bohové ukončili jeho nebezpečné řádění, požádali Dionýsa, který Agdistise opil a připoutal jeho mužství ke stromu. Po probuzení se Agdistis vlastní silou vykleštil. Z krve a kusů masa vyrostl strom - granátovník. Jednoho dne, když pod ním odpočívala dcera krále Sangaria, Nana, utrhla ze stromu plod, který skryla ve svém klíně. Plod zmizel a Nana počala chlapce jménem Attis. Do krásného chlapce se brzy zamilovala Agdistis. Ta ho hýčkala a hostila ulovenou zvěří. Avšak Midas, pessinútský král, chtěla Attida od Agdistis odloučit, a dal mu proto za manželku vlastní dceru. Agdistis se objevila na svatbě a hrou na syringu dohnala hosty k šílenství. Attis, v hrůze nad tím, jakou zradu a bolest Agdistis způsobil, vyběhl z paláce a pod píniovou borovicí se vykleštil. Ještě než zemřel, naposledy zvolal: "Pro tebe Agdistido.”


V příběhu figuruje androgynní Velká matka. Její personifikovaná podoba Agdistis představuje mužsko-ženskou bytost. Tato oboupohlavnost Velké matky koresponduje s ženstvím coby prima materia, obsahující aspekty maskulinity, které se z ní postupně vydělují. Mužství Velké Matky se v příběhu promění ve strom z něhož se zrodí Attis. Tím se původní celost, androgynní jednota Velké matky, rozdělí, aby se později obnovila na úrovni vztahu Attise s Agdistis.

Tento pozoruhodný mytický prvek vysvětluje, co se stane ženě, propadne-li působení archetypu Velké matky. Ženská androgynita se vlivem mateřství rozdělí na matku a dítě. Falická energie se přesune na stranu dítěte. To pak matka vnímá jako prodlouženou součást sebe sama. Matka tím obnovuje ztracenou celost skrze vlastní potomstvo. Tato celost koresponduje se symbolickým vyjádření matky coby stromu. Například v tureckém pojednání o dějinách Indie nacházíme vyobrazení mateřského stromu wak-wak, který na místo plodů rodí děti. Obraz poukazuje na sepětí matky s dítětem, které vzešlo z jejího těla. Jak se říká, "jsou z jednoho těsta.” Toto "tělesné" sepětí je navíc vyjádřeno příbuzenstvím hmoty a matky, v angličtině matter / mother.

Aby se dítě oddělilo od matky - aby takříkajíc plod odpadl od mateřského stromu, je třeba otcovské vadžry. Oddělující otcovské postavy. V příběhu tuto funkci reprezentuje král Midas, který chtěl Attida oženit s vlastní dcerou. Jenže tomu zabránila Agdistis. Jak píše Jung: "Syn by k tomu potřeboval nevěrný éros, který umí zapomenout na matku a způsobit sobě samému bolest tím, že opustí první milenku svého života - matku. V případě této "zlé" opovážlivosti jej matka pečlivě naučila cnostem věrnosti, oddanosti, loajality, aby jej uchránila hrozícího morálního průlomu, který je spojen se smělostí v životě.” V Attidově případě k oddělení nedošlo. Oddělující otcovský element neměl dostatečnou průbojnost, a tak umírající Attis představuje syna, který v lůně matky nalezl vlastní hrob. Nenarodil se do světa, života a dospělosti. Uvízl v dětské poloze. Takové muže nalezneme vedle silných žen, často starších, s nejasnou sexuální orientací v poloze věčného mladíka (Puer aeternus). Feminní povahu těchto mužů vysvětluje mýtus rezignací na vlastní vůli, falickou energii a sebeuskutečnění. Tím, že se v synovské závislosti kastrují, vymění sebeuskutečnění za splynutí s matkou.


V takovém případě, kdy syn ztrácí mužství, dochází ke sjednocení synovy vůle s vůlí matky. Jednoduše jí "penis" odevzdá. To v mýtu vyjadřuje Attidovo zvolání: "Pro tebe Agdistis.” Syn napříště připomíná receptivní feminní prostor, který matka naplňuje vlastní ctižádostí.

Ne jinak je tomu s dcerou, kterou matka chápe jako prodlouženou ruku sebe sama. Jak jsme řekli výše, ženství obsahuje prvky maskulinity. V tomto případě sdílí s Attisem podobný osud. I ona je připravena o vlastní vůli - penis. Avšak dcera, která je pouhým přívěskem na stromu Velké matky, neztrácí vůli docela. Ta odtéká do psychického podsvětí, do nevědomí, kde se shromažďuje ve stínu, v inferiorní osobnosti, kterou si můžeme představit jako vnitřní nádobu naplněnou vším, co odporuje roli slušné dcerky. Zatímco navenek je dcera zajatcem matky, kdesi v pozadí zraje a vyčkává její temné dvojče. Tento scénář brilantně ztvárnil režisér Darren Aronofsky ve filmu Černá labuť.

Film vykresluje dramatickou proměnu baletky Niny. Ta zprvu vystupuje jako emočně nevyzrálé děvčátko, jejíž matka si jejím prostřednictví plní vlastní sny. Závislou jednotu matky a dcery naruší Leroy, (Le roi ve francouzštině označuje krále), ředitel baletního sboru. Ten, i když ji vnímá jako "drobnou frigidku" obsadí Ninu do hlavní role Labutího jezera. Příběh eskaluje, když Leroy vyjádří uznání Lili, Ninině kolegyni a sokyni ztvárňující její stín. Filmový příběh dál kopíruje děj Labutího jezera, kde temná sexuální Odilie usiluje o postavení nevinné princezny Odetty. Nina, která postupně propadá vlastnímu stínu, nakonec umírá jako nevinná panna, což na symbolické rovině představuje konec symbiózy matky a dcery.

Jak nám příběh napovídá, je to právě stín, který disponuje dostatečnou energií k oddělení od matky. Zde totiž přebývá nevěrný éros, který má moc mobilizovat osobní vůli a přenést jedince k dospělosti. To platí u syna i dcery. Jenže zatímco syn ve stínu nachází vlastní falickou energii, která se většinou aktivuje v projekci archetypu animy, u dcery je tomu jinak. Stín dcery aktivuje bůh Hádes - ve filmu Leroy - temný král.

Dcery typu Koré definuje jistá panenskost "drobná frigidka", a úzkostný vztah k sexualitě. Strach ze sexuality je přímo úměrný množství sexuální energie držené ve stínu. Nejde tolik o sexualitu, ale o zradu a odloučení. Vztah s mužem totiž hrozí opuštěním matky.

V situaci, kdy v rodině vystupuje pohlcující matka, může nevědomí dcery reagovat tím, že vystupňuje éros ve vztahu k otci. Tím, že se pohlcená dcera přimkne k otci, sroste s jeho maskulinní energií, která ji od matky nakonec oddělí. V situaci, kdy otec v rodině chybí nebo je slabý, tuto otcovskou funkci zastoupí bůh Hádés. Ten v příběhu poslušné dcery působí jako animus. Neodolatelná, svůdná a zároveň děsivá postava reprezentuje její nevědomí a svádí ji daleko od matky, hluboko do života a světa. Je stejně tak temný a brutální jako je ona laskavá. Zde za horizontem vědomí a životních zkušeností přebývá drak, který ji vhání hlouběji do lesa, kde se jako Červená karkulka shledá se svým vlkem.

Mýtus o znásilnění Persefony opisuje archetypální schéma příběhů o dracích a pannách, které nacházíme snad ve všech kulturách světa. Znásilnění Persefony znázorňuje smrt dívky a její přerod v nezávislou ženu. Slovo únos nebo znásilnění je zcela na místě. Ženská stínová složka (Persefona) a maskulinní faktor anima (Hádés) se totiž doslova spiknou proti dceři a matce (Koré a Démétér) Dcera je doslova stržena a znásilněna silou nevědomí. Jak píše James Hillman: "Hádovo znásilnění nevinné duše je ústřední nutností pro psychickou změnu. Tento způsob prožívání podsvětí je zdrcující, ale musí se prožít pokud máme psychologicky dospět. V Hádově říši existuje jen sama psyché: všechna ostatní hlediska se rozpustí.”

Zde v podsvětí, daleko za hranicemi vlivu matky, se dcera (Koré) setká sama se sebou (Persefonou). Pozná svoji pravou vůli a nalezne ženský jang.

Jak píše Sylvia Brinton Perera v knize Sestup k bohyni: "Ženský jang naplní ženu a učiní ji úplnou bytostí, takže už není pouhým přívěškem svého muže, rodičů nebo potomka, nýbrž samostatnou a ucelenou bytostí. Stojí si za svými Ne a Ano." Lukáš Karas

58 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše