"Myslím, že neúnavně opakujeme stále stejný typ vztahů tak dlouho, dokud se nám nepodaří vymanit se z vlivu symbolické postavy, která je za každým opakováním ukryta. Poučení je vždy stejné - je třeba vydobýt si právo být sám sebou a odvážit se čelit mateřské nebo otcovské "nestvůře". - Guy Corneau
"Podle vyprávění byla Myrrha královská dcera, dcera libanonského krále Theianta, zakladatele města Pafos. Myrrha, která urazila Afrodité, byla bohyní donucena, aby se na smrt zamilovala do vlastního otce. Dceři se podařilo otce oklamat nebo opít, podobně jako v jednom biblickém příběhu. Spala s ním jako neznámá dívka po dvanáct nocí. Nakonec odhalil otec v přísvitu lampy, s kým sdílí lože, a hnal se za dcerou s vytaseným mečem. Myrrha už v zapovězené lásce počala dítě a hluboce se hanbila. Modlila se k bohům, aby nebyla nikde, ani mezi živými, ani mezi mrtvými. Snad to byl Zeus nebo Afrodité - nějaké božstvo se nad ní slitovalo. Proměnila se ve strom, který oplakává svůj plod - plod ze dřeva - nejvonnější pryskyřicí. Neboť Adónis, budoucí Afroditin milenec, se narodil z rozpraskané kůry myrtového stromu. Adónis byl krásný, tak krásný, že Afrodité sotva narozené dítě ukryla v truhle a odevzdala k opatrování Persefoně. Královna podsvětí truhlu otevřela, uviděla krásného chlapce, a odmítla ho vrátit. Spor bohyň se dostal před Dia. Vládce bohů rozhodl spor o to, kdo Adónida získá, takto: část roku směl Adónis žít o samotě, část roku strávit u Persefony a část u Afrodity. Smrt, která Adónida přivedla k Persefoně do podsvětí, je líčena tak, že byl na lovu zraněn kancem. Kance prý poslal Arés, jiný Afroditin milenec." - K. Kerényi
Stejně jako v příběhu o Attisovi, i zde sledujeme narození syna z mateřského stromu a působení pohlcující matky. V tomto případě je Adóidovo pohlcení naznačeno dřevěnou truhlou připomínající rakev. Jak víme, na symbolické rovině splývá matka s lůnem i hrobem. V archaických představách se měl člověk po smrti, vložený do hrobu - lůna Velké matky, chystat k proměně a znovuzrození. Hrob mimo jiné souvisí i s nymfou Kalypsó, na jejímž ostrově strávil Odysseus řadu let. Jméno Kalypsó má etymologický původ ve slově kalyptein, což znamená překrývat, zahalovat či pohřbívat. V Odysseově případě odpovídá pobyt na ostrově Kalypsó vnitřnímu stavu proměny předtím, než se "znovuzrozený" vrátí domů na Ithaku. Adónis, který je uložen v dřevěné truhle z myrtového dřeva naopak vyjadřuje stav uvíznutí. Na psychické rovině spočívá stále v matce, v lůně mateřského stromu. Uvíznutí se mu stává pobytem v podsvětní říši bohyně Persefony. Vztah podsvětí a uvíznutí je negativním výrazem mateřského principu zahrnování nebo obsahování. Hezky to vyjadřuje kořen německého slova ukrývat - Hel: Höhle (jeskyně), Hölle (peklo), Hel (germánská bohyně smrti), hohl (dutý).
Příběh Myrrhy zamilované do vlastního otce můžeme připodobnit k situaci dcery, jejíž vztah s otcem nebyl naplněn. Otec v rodině buď chyběl, nebo byl nedostupný. Tuto deprivaci dcera kompenzovala ve snech a fantaziích. Na scénu měl přijít vysněný princ, hrdina s výrazně otcovskými rysy. To způsobilo, že utíkala od jednoho zkrachovalého vztahu k druhému nešťastná, jelikož žádný muž nedostál jejímu očekávání. Nakonec jednomu z nich porodila syna. Tehdy se její naděje, s celou říší anima, utkané z tisícero představ, přesunuly na čerstvě narozené dítě. Právě syn měl naplnit její touhy a nahradit všechny nedostatečné muže.
V takovém případě se matčino očekávání nešťastně setká se synovou náklonností k matce. Synovské touze by za běžných okolností bránil otec, matka ji ale z důvodu vlastních nenaplněných potřeb povzbuzuje. Syn později shledá, že má-li náklonost k matce realizovat, musí dostát jejímu očekávání. Být jí partnerem a otcem. Zde mu přísluší jen odpovědnost za naplnění role, nikoli její privilegia. Jakmile by totiž prosazoval vlastní vůli, matka mu připomene, že je pouze dítě. Agrese, běžně sloužící k odpojení od matky, je zde potlačena v uroborickém incestu, o němž Neumann říká: "Velká Matka si bere malé dítě zpátky do sebe, a nad uroborickým incestem se vždy vznáší znamení smrti, známka konečného rozplynutí ve spojení s Matkou."
Psychické zrání a život jedince závisí na spolupůsobení dvou sil. Ty v řecké mytologii ztělesňuje milenecký pár Afrodita a Arés. Afroditin éros je životní pud vedoucí ke sjednocení. Cílem je navazovat stále větší jednotu a uchovávat ji, či vázat dohromady. Zatímco Arés představuje sféru agrese, dopředného pohybu a oddělení.
Díky Afrodité jedinec splývá s větším celkem, zatímco Áres zajišťuje jeho zachování a oddělené, nezávislé já. Spolupůsobení těchto dvou sil plodí Harmonii, dceru Afrodité a Area. Stav dynamické rovnováhy života. Tam, kde jedna síla převažuje, propuká smrt. V příběhu se nadvláda Afrodité realizuje v incestním vztahu dcery a otce, posléze ve splynutí matky a syna. Tato jednostrannost vede ke smrti, k bohyni Persefoně.
Adonis z rozhodnutí bohů přebývá část roku u Persefony v podsvětí, další u Afrodité. Tento kruhový pohyb koresponduje s elementárním charakterem Velkého ženství, jak jej popisuje Erich Neumann: "Za elementární charakter označujeme ženství v aspektu, jaký vyjadřuje jeho podoba "Kulatosti", tedy zahrnující tendenci podržovat a obsahovat jako věčná substance vše, co z něj vzešlo. Vše, co se z něj zrodilo, k němu náleží, zůstává mu poddané, a i kdyby se jednotlivě osamostatnilo. Elementární charakter je zřejmý všude tam, kde se setkáváme s malým, ještě nevyvinutým já a vědomím a tam, kde dominuje nevědomí." Adónis nám připomíná slabé, psychicky nevyzrálé já, podléhající neměnému kruhovému pohybu psychické energie uvnitř mateřského komplexu. Adónis připomíná inkarnovanou bytost usilující o osvobození z cyklu převtělování. K tomu podle E. Neumanna dopomáhá anima: "Anima je přednostní nositelkou proměnujícího charakteru. Ona je tím, co uvádí v pohyb a co nutí ke změnám. Fascinace, kterou vyvolává, pohání mužství ke všem dobrodružstvím duše a ducha, činu a tvoření ve vnějším světě." Za běžných okolností působí Afrodité jako anima. Na jedné straně muže přitahuje. Na té druhé mobilizuje jeho falickou energii, agresi (Áres) a vyvolává dopředný pohyb. V Attidově případě se anima nachází v pohlcení Mateřských elementem - matka splývá s milenkou. Psychická energie se točí v incestním kruhu a postrádá osvobozující prvek agrese. "Působení animy je spojeno s nebezpečím, často dokonce se smrtelným nebezpečím. Vede-li však ke skutečné zkáze já, jedná se vždy o dominanci "Velké matky" nebo vůbec "Mateřského Úrobora" nad animou, jinak řečeno o neúplné odloučení animy od mateřského archetypu".
Jenže syn neztrácí agresi docela. Ta se shromažďuje ve stínu - inferiorní osobnosti, dokud množství psychické energie nedosáhne kritické úrovně. Pak se energie prudce uvolní jako divoký Áreúv kanec. Takový "výbuch" agrese sice zpřetrhá do sebe uzavřený incestní svazek, na druhé straně představuje příležitost k narození nezávislého muže - vysvobození z pohlcujícího kruhu.
Lukáš Karas
Comments