Počátek psychického života / před stvořením světa
Jungovská psychologie připodobňuje počátky psychického života k mýtickému popisu událostí před stvořením světa. Primordiální stav počátků je v příbězích vykreslen jako chaotická nerozlišenost prvotních vod. V nich spočívá svět jako možnost či potence. To znamená, že Svět, který má být teprve stvořen, se nachází v jakémsi stavu virtuality. Jeho Uskutečnění pak odpovídá přerodu či procesu, v němž je svět doslova vynášen k bytí („skutečnost“ od slova „skutek“, staročesky „skutiti“ vynést na povrch, udělat, spáchat, podobně jako německé Wirklichkeit od wirken, působit, latinské actualitas od actus, čin, nebo řecké en-ergeia od ergon, čin). Tento akt vyzdvižení či stvoření světa je nejčastěji magickým dílem stvořitelské božské bytosti. „...nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží. I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo.” [1]
Nějak podobně si můžeme představit zrod osobnosti a realizaci bytostného Já v procesu individuace. Na základě toho soudíme, že osobnost, potažmo bytostné já, nejprve spočívá v nevědomí v jakémsi stavu nerozlišenosti, odkud následně povstává ke světlu vědomí ve složitém duševním zápase.
Hlubina vod
Jak jsme řekli, podobně jako byl svět vyzdvižen z primordiálních vod chaosu, povstává i naše vědomí z hlubin nevědomí. Z toho důvodu nevědomí chápeme symbolicky jako lůno či matku vědomí, plodovou vodou duševního života. K nevědomí pociťujeme bázeň, kterou sny vykreslují jako rozlehlost oceánu. To znamená, že se k vlastnímu nitru vztahujeme jako k mořské hlubině.
V mystických spisech slouží vodní element jako prostředek vtělení božího obrazu, “formy světa”. K jeho inkarnaci dochází skrze feminní kvalitu vody. Takže magické tvůrčí slovo, boží obraz (forma Světa), prochází jakousi branou vtělení. Tato brána v hermetické tradici opdovídá astrologické Luně. Ta zahrnuje mateřství, cykly proměny, plodnost a rození. Patří k ní rovněž stříbro, zrcadlení a reflexe. S tím pro změnu koresponduje filmové stříbrné plátno, a v jistém smyslu i sny. Skrze Lunu se na Zem, do sublunární říše, vtěluje duchovní působení z vyšších planetárních sfér. Podobně jako Slunce “oplodňuje” Lunu svými světelnými paprsky, působí duch na hlubinu vod před stvořením světa.
Obraz znázorňuje astrologickou Lunu jako bránu vtělení. Obr: Knihovna Ženevského úvodu do Kabaly
V knize Genesis je tento oplodňující akt uskutečněn působením božího slova: „I řekl Bůh: Budiž světlo! A bylo světlo.” [2] V gnosticismu je světlo vnímáno jako obraz preexistentního božského člověka, jelikož řecké slovo φως s průtažným přízvukem znamená světlo, ale s ostrým přízvukem označuje člověka. Jedná se o analogii světa a člověka, makrokosmu a mikrokosmu, kde kosmický člověk vystupuje jako předloha či forma stvoření. [3]
Součinnost ducha a vody, dvou kosmických principů, popisují filosofické axiomy alchymistů:
- „Vše je z jedné jediné látky, kterou Bůh učinil na počátku a uzavřel do ní svého ducha.”
- „Z téže konfuzní látky jsou stvořeny všechny existující věci. Prvotní materie je chaotická voda, sestávající z aktivního ducha a pasivní vody.”
- „Prvotní materie, třebaže sama neviditelná, koná viditelné dílo. Nazývá se pravodstvo.”
- „Všechny věci jsou z jednoho jediného počátku a ve svém nejhlubším nitru, pod maskou zevní odlišnosti, jsou jednom voda a duch. Chaotická voda je koagulované Slovo věčného Tvůrce. Bůh je ve všem.” [4]
Obr: Francisco de Holanda, První den stvoření
Sloučení duchovního obrazu s vodním elementem nacházíme i v setovské gnózi. Prvně, když nejzazší božská skutečnost nahlíží vlastní obraz v prameni ducha, Barbeló, matce Veškerenstva: „(Nejzazší božská podstata) všemi způsoby [nazírá svůj obraz] a vidí jej [v prameni ducha]. Přeje si [ve svém vodním světle, který je v] prameni čisté světelné vody, [která] jej obklopuje. A jeho [Myšlenka se stala] skutkem.” [5] A podruhé, když dochází ke zjevení Kosmického člověka archontské říši. Jeho podoba pak září na hladině vod. „Neporušitelnost pohlédla dolů na oblast vod, a v nich se zjevila její podoba. Mocnosti temnot se do ní zamilovaly… Pro svou slabost však podobu, která se jim zjevila ve vodách, nedovedly uchopit… Samy totiž pocházejí zdola, kdežto ona podoba je shora. Neporušitelnost shlédla na ty oblasti, aby podle vůle Otce spojila veškerenstvo se světlem.” [6]
Pro náš výklad jsou důležitá slova „Mocnosti temnot se do ní zamilovaly,” jelikož sjednocení protikladů - coniunctio oppositorum - hraje v hermetismu a hlubinné psychologii zásadní roli. Podle C. G. Junga, hieros gamos, posvátný sňatek vědomí a nevědomí / temnoty a světla, vyjadřuje obnovení celosti a zrození archetypu bytostného Já. Tuto celost v mýtech ztělesňuje kosmický androgyn, případně kabalistický oboupohlavní Adam.
Zamilovanost a touha se podle setovské gnoze stává hlavní pohnutkou ke stvoření pozemského člověka. Po té, co „neporušitelnost pohlédla dolů na oblast vod, a v nich se zjevila její podoba. Mocnosti temnot se do ní zamilovaly” …a rozhodly se stvořit pozemského člověka. Abychom to pochopili, Archonti neboli mocnosti temnot v příběhu vystupují jako démoničtí odpůrci Boha, a tudíž nemají vlastní podíl na duchovním světle. Z touhy přisvojit si duchovní světlo stvoří pozemského člověka podle vzoru na vodní hladině. Tak uzavřou světelnou jiskru v hmotném a psychickém těle, nad nímž pak panují. Setovská gnóze tím vysvětluje tristní úděl lidského pokolení, které, i když je stvořeno po vzoru Boha, a tudíž má nebeskou podstatu, je zajatcem nižší přirozenosti světa, otrokem vášní, chlípné horečky života. Velmi zjednodušeně gnosticismus tvrdí: Tělo je vězením duše a hmota je hrobem božího světla. Takže na otázku, proč člověk, který je v zásadě Bohem, o tom neví, gnóze odpovídá: „Nevědomost je záměrem démonické (my bychom řekli nevykoupené) nižší přirozenosti.”
Stav zahalení duchovního světla vyvolaný působením nižší přirozenosti je vnímán jako spánek, opilost, omámení [7] a nese všechny znaky zapomnění. Podobný motiv nacházíme v řecké mytologii, kde duše propadne zapomnění vlivem podsvětní řeky Léthé. Zapomnění, podsvětí, spánek atd. běžně spojujeme s nevědomím. Opakem toho je probuzení, znovuzrození a výstup duše z podsvětí. Psychologicky se jedná o uskutečnění bytostného Já. Jinak řečeno, člověk, který dosáhne uskutečnění, je probuzeným člověkem, který “vyvedl” vlastní duši z psychického podsvětí - nevědomí.
Vidíme, že sublunární říše čili pozemská realita není pouze něčím na způsob dělohy, v níž, slovy C. G. Junga lidské bytosti zrají, aby se nakonec staly anděly, ale připomíná rovněž kosmické podsvětí, hluboký spánek a boží zapomnění.
Touha
Vraťme se k příběhu o stvoření pozemského člověka. Zde nás opět bude zajímat touha, kterou archonti chovají k obrazu na vodní hladině. Zarážející je především podobnost s mýtem o Narkissovi.
Narkissos byl jako mladý poněkud plachý, ale krásný tak, že mu nadbíhaly ženy, ale i krásné nymfy. On však o žádnou z nich nestál, byl hrdý na svou krásu a dával přednost osamělým toulkám. Jeho odmítání, domýšlivost a sebeláska popouzely zejména nymfy, takže prosily bohyně Afrodítu i Nemesis, aby ho potrestaly. Pak se do Narkissa zoufale zamilovala nešťastná nymfa Echó. Ten však její láskou pohrdal a celé dny pozoroval svůj obraz na vodní hladině. Trest od bohů na sebe nedal dlouho čekat. Na popud bohyně Afrodítě se Narkissos zamiloval do obrazu na hladině natolik, že se od něj nemohl odtrhnout. Tak dlouho se nakláněl nad hladinu, až se nakonec ve studánce utopil. [8] V tomto příběhu vychází touha z původce obrazu, z Narkissa. Gnostický příběh situaci obrací a lásku k obrazu připisuje archontům. Kdybychom gnostický mýtus četli z perspektivy příběhu o Narkissovi, představovala by nejvyšší božská skutečnost Narkissa, jemuž duševní podstata archontů vychází toužebně vstříc. Byla by to láska vodní hladiny - zrcadla k tomu, kdo se v něm zhlíží. Příběh končí tím, že se Narkissos ve vodě utopí. Téma potápění je zde klíčové, jelikož souvisí se sny a nevědomím. Podívejme se nyní na další oddíl spisu Podstata archontů. Zde se perspektiva mění, takže duch s Narkissem zcela splývá.Archonti se radili a řekli: „Pojďme, stvoříme člověka z prachu země." Vytvořili tak svého úplně pozemského člověka…Vzali prach ze země a utvořili svého člověka podle vlastního těla a podle obrazu božího, který se jim ukázal ve vodě. Řekli: „Pojďme, zachyťme ho v našem výtvoru, aby spatřil svůj obraz, zamiloval si jej a my se ho prostřednictvím našeho výtvoru zmocnili."...Potom Duch spatřil na zemi psychického člověka, (...) vyšel z ocelové země, sestoupil shůry a usídlil se v něm. Člověk se tak stal živou duší. Duch jej nazval Adamem…” [9] Z toho je patrné, že touha vládne jak duchu, tak i lunární kvalitě. Jenže tam, kde gnosticismus postuluje střet protikladů a věčný zápas, Tantra a jiné mystické systémy hovoří o milostném aktu, pronikání a souhře protikladů. Duch oplodňuje lunární prvek, který pro změnu duchovní kvalitu přijímá, obsahuje a oživuje. Tantrickému pojetí se přibližuje hermetický spis Poimandrés se silně gnostickým zabarvením. Text vyzdvihuje touhu coby přitažlivost vlastní oběma principům. „A Člověk, který měl svrchovanou moc nad kosmem smrtelných a nerozumných tvorů, prorazil onu sílu, prostrčil hlavu skloubeným rámcem kruhů a ukázal dolů tíhnoucí Přirozenosti krásný tvar Boha. A když Přirozenost Člověka spatřila - krásu, jíž se nelze nasytit - a uviděla, jak v sobě spojuje veškerou působnost Správců, samou touhou se usmála, neboť ve vodě zahlédla podobu překrásného tvaru Člověka a na Zemi jeho stín. A když se Člověk přirozenosti uviděl její tvar sobě podobný, odražený ve vodě, zamiloval se a zachtělo se mu v něm přebývat. Jeho přání se rázem stalo skutkem a on se zabydlel v nerozumném tvaru. Přirozenost přijala svého milence, celá jej ovinula kolem dokola a spojili se, neboť po sobě hořeli touhou.” [10]
Šiva a Šakti / Puruša a Prakrti
V tantrické tradici princip oživování odpovídá Šakti. Ta spolu se svým protějškem Šivou tvoří duální jednotu nejvyšší božské skutečnosti. Tradičně pojem šakti označoval moc či nevěstu a ve starších hinduistických naukách ztělesňuje “magii” či věčnou energii Brahma, toho, kdo vytváří, udržuje a ničí universum. Všechny žijící bytosti z Šakti odvozují svůj původ, život a smysl. V tantratattvě stojí: „Všechny světy jsou jejími projevy. Ona je udržuje a jednoho dne je pohltí zpátky do sebe. Je matkou všech bohů. Bez Šakti by přestali existovat.” [11] Metafyzický princip Šivy odpovídá vědomí, bytí a imanentní transcendenci. Všechny síly, jež nacházíme v projevené realitě, jsou v něm zakořeněny a on je jejich vrcholem a zdrojem. V souvislosti s erotickým symbolismem je Šiva popisován jako pán erotismu. V milostném aktu proniká Šakti a ponořuje se do víru vášní na nichž však zůstává nezávislý.
Ve filosofii Sánkhji nacházíme podobný vztah Puruši a Prakrti, maskulinního a feminního prvku, ducha a přírody, vědomí a nevědomí. Puruša zosobňuje neměnný aspekt bytí a Prakrti pohyb a vznikání. Z interakce těchto dvou je stvořen svět. Podobně jako na sebe působí látka (hylé) a forma (morfé), dosahuje Prakrti svého projevu ve spojení s Purušou. Z toho povstávají nesčetné podoby kosmu i proces, v němž se tyto podoby projevují a vyvíjejí. Sánkhja navíc zdůrazňuje, že stvořený svět trvá díky nevědomosti ducha. [12] Ve chvíli, kdy se Puruša coby duchovní forma otiskuje do Prakrti, dochází k jakémusi oplodnění. Vyvolaný pohyb Prakrti dále promítá do světa forem a fenoménů, kde Puruša nahlíží sám sebe jako v zrcadle. Ztotožnění s vlastním obrazem v Prakrti vyvolá proces kosmickému pádu, při němž se duch "odloučí” od stavu bytí a zabloudí do stavu vnímání, obdivování a milování svého vlastního elementárního jáství (bhútátmán). Z toho důvodu se bytí, které se stalo předmětem poznávání, přestává považovat za aham (já) a místo toho se stává idam ("toto"). [13] Nevědomost tkví v záměně mezi nehybným a věčným Purušou a tokem psychomentálního života. [14]
Vysněný svět
Abychom to pochopili, musíme proces sebeodcizení ducha vnímat na intrapsychické úrovni. K tomu nám pomůže jednoduchá analogie s filmem. Představme si sami sebe jako diváka v kině. Sedíme v pohodlné sedačce, vnímáme prostor kinosálu a plně zakoušíme přítomný okamžik. Pak se spustí projektor a na plátně před námi vyskakují první obrazy. Sugestivní hudba dokresluje příběh, který si podmaňuje naši pozornost. Naše vědomí je katapultováno do středu děje. A i když postavy na plátně nejsou ničím jiným než hrou světla a stínu, projikujeme do nich vlastní emoce, postoje a zkušenosti, čímž je oživujeme, identifikujeme se s nimi nebo k nim chováme odpor, takže film ve výsledku prožíváme podobně jako vlastní životní příběh. Nakonec se vrátíme k sobě. “Probouzíme se” z filmu jako z nějakého snu, ze stavu sebe-vytržení, sebeodcizení či odtělesnění. Nebýt toho, nebyl by zážitek z filmu takový. Vraťme se k analogii s filmem. Nyní si představme diváka, jehož mysl by splynula s promítacím zařízením, takže by obrazy a události, které by sledoval na plátně, byly totožné s obsahy jeho nitra. Jeho nitro by se před-stavilo. (Představa, něm. Vor-stellung, jsou obsahy či obrazy, které si vědomí „staví před sebe“.) To, čím je a co v sobě nese, by nahlížel jako to druhé (idam - "toto"), mimo sebe, aniž by věděl, že je toho původcem. Disociace, kterou zde popisujeme, připomíná stav nevědomosti, ducha, který se odloučil od stavu bytí a zabloudil do stavu vnímání. Vidíme, že Sánkhja, tantry a gnosticismus vysvětlují stvoření světa podobným způsobem, jakým vznikají sny (zamilovanost do obrazu na vodní hladině).
Pán Višnu spí v prvotních vodách na svém hadím loži.
Višnuismus to vyjadřuje jasně, když tvrdí, že svět je doslova vysněn. Představuje si, jak neposkvrněný pán Višnu, zosobnění síly, poznání a všeho dobrého ve vesmíru, spí v prvotních vodách na svém Hadím loži a během toho o něj pečuje jeho choť Lakšmí, bohyně prosperity, ztělesnění krásy, něhy a lásky. Lakšmí je nazývána také Padmasini, bohyně Lotosu. Ona je Šakti - oživující tvořivá síla. Představuje okázalost, bujnost a slávu. Její pozice u nohou Višnua symbolizuje sféru nevědomosti, neboť nevědomost je matkou stvořeného světa. Višnu spočívá na Anantu Šéšovi, na kosmickém hadu s tisícem hlav, jež zdobí tisíce drahokamů osvětlující všechny světy. Na Anantu Šéšovi Višnu spí mezi zánikem světa a jeho novým stvořením. Šéša představuje vědomí přesahující čas, prostor a kauzalitu. On zůstává, když vše ostatní zaniká. Žádná smrt ho nemůže přemoci, neboť je nekonečný a věčný. [14] V nejstarších upanišádách nacházíme něco podobného. Gargja poprosil mudrce Adžatasatru aby ho poučil o Brahman.
„...Já tě poučím,” odvětil Adžatasatru a když toto pravil, vstal a vzal Gargju za ruku. Kráčeli bok po boku až přišli ke spícímu muži. Adžatasatru promluvil ke spáči. Zpočátku se muž ani nepohnul. Vzápětí nato, když se ho Adžatasatru dotkl, se probudil. Adžatasatru se Gargji zeptal: „Tento člověk, který je vědomím i rozumem obdařená bytost - kde byl, když spal a jak se stalo, že se probudil?” Gargja mlčel a Adžatasatru pokračoval: „Když tento člověk, který je vědomím a rozumem obdařená bytost, spí hlubokým spánkem, vstupuje do Já uvnitř lotosu srdce, poté co do sebe vtáhl své smysly i svou mysl. Když má své smysly i mysl takto vtaženou, říká se o něm, že je ponořen do Já. V tomto stavu nic nepoznává. Vstupuje do sedmdesáti dvou tisíc cest, které vycházejí z lotosu srdce.
Stejně jako mladý muž nebo císař či nejlepší z bráhmanů, který okouší extázi lásky, v níž nachází sladké odpočinutí, tak nachází člověk odpočinutí v hlubokém spánku.
Nejen ve spánku, ale i ve snění přebývá člověk ve svém vlastním světě. Může se mu zdát, že je králem, že je andělem nebo zvířetem. Tak jako se panovník, který získal všechny předměty své potěchy, prochází podle své vůle po svém panství, právě tak spící sbírá své smyslové vjemy a seskupuje je podle svých tužeb do snů. Tak jako vypouští pavouk ze sebe vlákno, tak jako vylétají z ohně jiskry, stejně tak všechny smysly, všechny světy, všichni bohové, ba všechny bytosti vycházejí z Já. Jeho jméno je Pravda Pravd.” [15]
Z toho je zřejmé, že mystické nauky chápou stvořitelský proces jako intrapsychický fenomén na úrovni nejvyšší božské skutečnosti. Duch nahlížející vlastní obraz, do kterého upadá a topí se v něm jako Narkissos ve vodě, zároveň sebou prostupuje, takže svět, který díky tomu vzniká, je v tomto duchu zahrnut jako snová skutečnost v mysli snícího. Stejně jako snílek, který bloudí uvnitř mysli, aniž by tušil, že je zdrojem snu, pohybuje se duch uvnitř světa, nahlížeje sebe sama z perspektivy bezpočtu cítících bytostí. Každá z nich je vtěleným duchem. To znamená, že je ve svém základu totožná s nejvyšší božskou skutečností. Dokud nedojde k probuzení, spočívá ve stavu nevědomosti. Nevědomost Advaita-védanta ztotožňuje s iluzí oddělenosti. Jednota nejvyšší božské skutečnosti - brahman - s množstvím jednotlivých duší - atmán - je zastřena působením Máji. Tento Májin klam umožňuje “vznik” bezpočtu bytostí s pocitem nezávislé individuální identity. Védanta však tvrdí, že nic mimo brahman neexistuje. Celý světem proměn je šalbou. Paralelu k zahalujícímu působení Máji nacházíme v gnostickém spisu O původu světa. Zde vzniká Sofiinou vinou nebe či opona, která odděluje lidi od toho, co je nahoře. Nechme nyní Védantu stranou a zůstaňme u toho, že příčina nevědomosti leží u kořene procesu vznikání, u rozdělení božské jednoty.
Řekli jsme, že v gnosticismu je nevědomost popisována jako zastření duchovního světla, a příčina toho vychází z působení nižší archontské přirozenosti. Nršintauttaratápaníjapanišad nevědomost chápe jako dočasný stav vyvolaný extravertním procesem tvoření, při němž duch přitakává světu tím, že mu daruje vlastní bytí. Tím, že vědomí myslí na “jiné”, tj. na oddělenou, vzdálenou realitu, a tím, že se poddává zákonu chtění, nakonec vytváří “jiné” a stává se “jiným”. Což můžeme chápat jako nejzazší mez disociačního procesu nebo nejhlubší spánek. Zde dochází k jakési “materializaci” ducha. Jinak řečeno, hmota se shoduje s hlubinou božského nevědomí. Jak napsal Mistr Eckhart: „I kámen je Bohem, jen o tom neví.” [16]
Sebeodcizení ducha vysvětlují tantry nadvládou šakti. Tím, že se duch stává objektem vnímání a potěšení, dochází k probuzení šakti (šakti je čiré zrcadlo). Tím, jak oživuje obsahy mysli, odpovídá negaci bytí ve smyslu nekonečného potápění se do výhradně sebe sama uznávající a vnímající subjektivity. Je to primordiální kořen žádostivosti, původní kosmická senzace, která dosahuje svého maxima na úrovni materiální existence. Zde spočívá duch ve stavu nejhlubšího bezesného spánku. Na této úrovni sestupný extrovertní proces nabývá vrcholu a po fázi klesání přichází fáze stoupání. Nyní se vedení ujímá Šiva. Duch se poznává ve stvoření, rozpomíná se na sebe a nad diferenciací postupně převládá tendence ke sjednocení. Duch vystupuje z hlubin sebezapomnění. Nastává rozbřesk kosmického vědomí.
Kdybychom nechali stranou morální vyznění gnosticismu, kde hmota je zlá a duch dobrý, uvidíme významnou shodu s hinduistickou metafyzikou. Rozdíl mezi nimi nacházíme v interpretaci, nikoliv v popisu událostí. Hinduistická tradice “zatmění” ducha vnímá jako nevyhnutelnou událost ve stvořitelském počinu, zatímco gnosticismus je připisuje záměrnému jednání archontů. Z toho důvodu tělo, které archontům slouží k zajetí duchovního světla v člověku, v gnosticismu spadá v jedno s hrobem a vězením. Zatímco pro hinduistickou tradici představuje tělo a veškerá hmotná existence neprobuzený stav, bezesný spánek. Obě nauky se shodují v povaze probuzení, které chápou jako vystoupení ducha z říše spánku a znovusjednocení lidské duše s božskou podstatou. V hlubinné psychologii by stav pohlcení duchovního světla odpovídal první fázi individuačního procesu a nerozlišené jednotě. Vrcholný stav probuzení a sjednocení duše s božskou podstatou by pak připadl poslední fázi duševního vývoje, uskutečnění bytostného Já, obnovení jednoty při zachování individuální identity. Vidíme, že individuační proces koreluje s “probouzením” ducha v tradičních naukách.
Archetyp matky / lůno a hrob
Výrazně negativní hodnocení hmoty a tělesnosti je v gnosticismu dáno dvojí povahou archetypu Matky (lůna). Podle Ericha Neumanna se archetyp matky vyznačuje tzv. elementárním charakterem, který se shoduje se zážitkem kulatosti s jeho vlastnostmi obsahování a zadržování. Intimní zkušenost, kterou dítě učiní s mateřským lůnem, se na niterné rovině dále rozšiřuje na cokoliv jemu podobné. Z toho důvodu zakoušíme vlastní tělo, hmotu, jeskyně, údolí, dům ale i svět podobně jako mateřské lůno či matku, která nás obsahuje, objímá, ale i zadržuje a pohlcuje. Elementární charakter ženství převažuje všude tam, kde se setkáváme s malým já a slabým vědomím. To znamená, že převaha nevědomí, která odpovídá ranným fázím individuace, působí na dosud nevyvinuté vědomí podobně jako děloha. S převahou nevědomí souvisí i psychická gravitace. Čerstvě narozené vědomí je silně ohroženo návratem do původního nevědomého stavu. Z toho důvodu klade vědomí nevědomí odpor. Ohrožení, kterému vzdoruje, nabývá podoby pohlcující matky, kterou v mytologii zastupuje Kálí, baba Jaga, děsivé chtonické bohyně, pohlcující zvířata, ale i hrob a podsvětí. [17]
Musíme připustit, že gnosticismus neodmítá všechny prvky mateřství (např. Barbeló). Mnoho z nich jich je však negativně hodnoceno pro svůj pohlcující charakter. Například příroda coby chlípná horečka života. A v neposlední řadě archontská nižší duševní přirozenost. To vše podle gnostiků zahaluje duchovní jiskru v člověku a udržuje ho v “nekonečném” cyklu zrození. Psychologické veličiny rození / osvobození a zadržování / pohlcení povyšuje gnostická mytologie na nesmiřitelné protiklady a dualistický kosmický zápas. V hinduistických a jiných mystických systémech vystupuje mateřský element méně hrozivě. Zde je více zdůrazněn pozitivní aspekt elementárního charakteru, kde nevědomí působí ve vztahu k propouštění, rození, vydávání atd. Takže stav nevědomí, do kterého duch při svém kreativním kosmickém počinu upadá, je nahlížen sexuální symbolikou oplodňování. Duch zde působí jako falický činitel pronikající feminní princip, jemuž hodlá darovat vlastní bytí. Nahlížíme-li feminní princip takto, dojdeme k závěru, že hmota, tělesnost atd. je nutné médium, skrze nějž a díky němuž se duch do světa rodí, manifestuje se v něm v rozličných podobách a projevech. Sánkhja například zdůrazňuje teleologičnost přírody, která se završuje v konečném osvobození a plné manifestaci Ducha / Puruši. [18]
Sféra hada zakusujícího se do vlastního ocasu (Leviathan) znázorňuje negativní elementární charakter. obr. Diagram ofitů
Manifestace ducha a jeho konečné probuzení ve stvoření neboli vzestupný stvořitelský proces, který následuje po fázi sestupu, souvisí v gnosticismu s příchodem spasitele a záchranou lidské duše. Probuzení přichází například skrze Sofii, manifestaci boží moudrosti, která zde vystupuje jako had v ráji. V jiných gnostických spisech je rajský had ztělesněním Nús, duchovního prvku a emanací nejvyššího božství. Nús, aktivní prvek probuzení, který Adamovi zprostředkuje poznání nebeského původu, úzce souvisí s principem Paňňá (v sanskrtu pradžňá), ke kterému v buddhismu rovněž náleží moudrost, ale také vhled, chápání a intuitivní porozumění čtyřem vznešeným pravdám.
Gnostické drama vrcholí příchodem Krista, vykoupením lidské duše a obnovou nebeského stavu. Tomu předchází působení rajského hada, takže gnosticismus biblickou verzi, v níž je hadova promluva k Evě podána jako první lež, naopak chápe jako příslib spásy. Důraz je přitom kladen na etymologickou příbuznost slova “Eva”, “had” a “učitel”. Mystické příbuzenství Sofie (moudrosti), Evy a hada coby aktivního činitele osvobození a probuzení bychom spolu s E. Neumannem označili jako rozvíjející charakter ženství.
Rozvíjející charakter ženství / Had a Eva
Elementární charakter ženství, které si udržuje trvalé panství v oblasti kulatosti, odpovídá počátkům individuačního procesu, kde vědomí dosud spočívá v nevědomí a tvoří nerozlišenou úroborickou jednotu. Tento stav nachází své mytologické vyjádření v povaze archontské říše, v duševní oblasti kosmu se sedmi planetárními sférami a jejich správci - archonty. Zde, jak jsme řekli, archontská přirozenost v čele s vrchním “věznitelem” demiurgem Jaldaboathem způsobuje zatmění duchovního světla. To znamená, že v důsledku toho nemohou lidské duše překročit hranici archontské říše, vymanit se z jejích pout a obnovit nebeský status. Díky tomu je světelná jiskra v člověku zajatcem v cyklu reinkarnací, vlečeným z těla do těla v chlípném proudu horečky života, v kruhu, který plodí a požírá sám sebe jako had úroboros. Něco podobného nacházíme ve východních naukách, kde povaha samsarické existence nese všechny znaky pohlcujícího elementárního charakteru. Namísto vrchního věznitele a zlého demiurga buddhismus klade představu člověka, který vězní a udržuje sám sebe v samsarickém cyklu. Díky přirozené nevědomosti a touze ulpívá na modech existence, rozpoložení mysli a egoických polohách, které podmiňují jeho příští zrození. Jsem přesvědčen, že totéž naznačuje gnostická nauka. Ta totiž připisuje archontům zvířecí zjev, čímž naznačuje, že se nejedná o zlovolné síly stojící nad člověkem, ale o nevykoupenou přírodu, jeho nevědomou část a nezkrotné vášně. Něco podobného nacházíme v hermetismu, jehož krédem je přesvědčení, že člověk, který zušlechťuje a dokončuje dílo přírody, umožňuje zrození Boha.
Vraťme se k cyklu zrozování. K pocitu bezútěšnosti, který tento úděl vyvolává, se přirozeně pojí touha po vykoupení. Spása a vůle k osvobození souvisí s rozvíjejícím charakterem ženství. Ten si můžeme představit jako kompenzační mechanismus psýché, jako duchovní sílu vystupující z nitra, která prostřednictvím snů a vizí vyrovnává nebezpečí, kterým samo nevědomí ego ohrožuje. Takže vůči pohlcující síle nevědomí staví rozvíjející charakter, který egu pomáhá a vykupuje jej. Rozvíjející charakter narušuje elementární charakter a díky tomu se z cyklického kruhového pohybu stává pohyb ve spirále, který má vzestupnou povahu. V důsledku toho se pohlcující had Úroboros mění v hada ztělesňujícího proces změny, v hada učitele a osvoboditele, jenž ovíjí rajský strom a vystupuje vzhůru jako kundaliní a vrcholí v uskutečnění kosmického člověka. Lukáš Karas
Zatímco Višnu usíná na kosmickém hadu Anantu Šéšovi, v gnosticismu a buddhismu vystupuje had jako prostředník či svědek probuzení.
Literatura: [1] Bible 21, 2017, Biblion ISBN: 978-80-87282-32-8
[2] Bible 21, 2017, Biblion ISBN: 978-80-87282-32-8
[3] Vítková, Zuzana. Gnostický Adam: stvoření člověka a rajský příběh podle setovské mytologie. Praha: Herrmann, 2017. ISBN 978-80-87054-51-2.[4] Napříč říší královského umění D. Ž. Bor 1995, Trigon ISBN: 80-85320-51-7
[5] Vítková, Zuzana. Gnostický Adam: stvoření člověka a rajský příběh podle setovské mytologie. Praha: Herrmann, 2017. ISBN 978-80-87054-51-2. [6] Vítková, Zuzana. Gnostický Adam: stvoření člověka a rajský příběh podle setovské mytologie. Praha: Herrmann, 2017. ISBN 978-80-87054-51-2. [7] Mýtus a skutečnost Mircea Eliade, 2011, Oikoymenh ISBN: 978-80-7298-462-6 [8] Wikipedie [9] Rukopisy z Nag Hammádí 2, Wolf Burkhard Oerter, 2009, Vyšehrad ISBN: 978-80-7429-017-6 [10] Corpus Hermeticu Radek Chlup, 2007, Herrmann & synové ISBN: 978-80-87054-09-3
[11] Jóga moci: Tantra, Šakti a stezka levé ruky Julius Evola, 2019, Sol Noctis ISBN: 978-80-973292-3-5
[12] Dějiny náboženského myšlení. II, (Od Gautamy Buddhy k triumfu křesťanství) Mircea Eliade, 1996, Oikoymenh ISBN: 80-86005-19-4 [13] Jóga moci: Tantra, Šakti a stezka levé ruky Julius Evola, 2019, Sol Noctis ISBN: 978-80-973292-3-5
[14] Dějiny náboženského myšlení. II, (Od Gautamy Buddhy k triumfu křesťanství) Mircea Eliade, 1996, Oikoymenh ISBN: 80-86005-19-4
[15] Cosmic Sleep of Vishnu - K. C. Kamaliah) [16] Joseph Campbell Orientální mytologie. 2006, Pragma ISBN: 80-7205-972-6
[17] Jóga moci: Tantra, Šakti a stezka levé ruky Julius Evola, 2019, Sol Noctis ISBN: 978-80-973292-3-5
[18] Velká matka Erich Neumann, 2023, Malvern ISBN: 978-80-7530-368-4