top of page
Vyhledat
  • Obrázek autoraLukáš Karas

Héraklés: Hrdina individuačního procesu

Aktualizováno: 2. 11. 2023


Stojíme-li před úkolem popsat individuaci, shledáme v příběhu nejvhodnější výrazový prostředek. Jelikož příběh, tedy něco, co se děje při-běhu, je znázorněním živoucího procesu, kde se cosi realizuje v čase, uskutečňuje - od slova skutiti, vynášet na povrch. Co se však uskutečňuje, vynáší na povrch? Spisovatelé tvrdí, že příběhy se píšou od konce. Autor nejdříve vymyslí pointu, pomyslný bod či vrchol, k němuž vyprávění spěje. Jen díky tomu má příběh smysl!

Héráklův příběh vrcholí zbožštěním, nanebevzetím a spojením s Hébé, která podle K. Kerényiho, představuje Héru Pais, "Héru mládí". Jedná se o sjednocení protikladů a uskuteční celosti. Z toho důvodu je Héraklův příběh ideálním příkladem individuačního procesu.

Individuací C. G. Jung myslí proces, ve kterém se individuum stává svým vlastním bytostným Já. Čeština používá slovo vyjádření, odkazující k něčemu, co "klíčí" z jádra. S tím souvisí i Hillmanův komentář k Picassovu autoportrétu: "Tenhle populární, jednoduchý obraz se stal iniciační zkušeností pro mou teorii daimona/genia. Tohle je neviditelný Picasso zachycený na plátně, autoportrét daimona, který v něm přebýval celý život. Na konci se vynořuje a ukazuje sám sebe. "Tady" říká, "tohle jsi ty, Picasso, ty jsi já, tenhle věčně mladý malíř. Jsem klaun, jsem nevinný, tmavooký, hbitý a pohyblivý Merkur s pozorným zrakem, sentimentální, melancholický mladíček. Já jsem tvůj duch. Teď vidíš, kdo tě řídí, kdo tě udržoval čerstvého a při chuti." Bylo to, jako by Picasso uskutečňoval, uvědomoval si a individuoval tuhle postavu celý život, už od dob, kdy byl výjimečně talentovaným mladým malířem. Tady byl portrét zrna, žaludu namalovaného dubem. Picassův obraz potvrzuje teorii Henryho Corbina, že hlavním úkolem není individuace, ale individuace anděla: materializace Picassova daimona pomocí malby, štětce a plátna... Opravdu žijeme ve snu, opravdu jsme utkáni z látky, z níž jsou tvořeny sny. Pokud jsou v jádru duše obrazy, musíme definovat život jako časové uskutečňování počátečního semenného obrazu, toho, co Michelangelo nazýval Image de la cour, tedy obraz v srdci, a tenhle obraz je primární determinantou našich životů."


Individualita je specifickou směsí univerzálně lidských duševních prvků. Jejich neopakovatelný poměr a spolupůsobení propůjčuje individuu výraz jedinečnosti. Bytostné Já je něco jako ideální forma, v níž tyto duševní prvky dosahují zralosti ve stavu pomyslné rovnováhy. Z toho důvodu je individuace enetelechická, což znamená, že má vnitřně daný cíl usilující o dosažení právě takové ideální "formy". Stejně jako když žalud naplňuje "formu" dubu. Stav uskutečnění působí jakoby z budoucnosti a proces zrání na sebe postupně navíjí. Podobně se chová matematický atraktor - termín vychází z latinského attrahere, anglicky attractive označující přitažlivost. Atraktor znázorňuje dynamiku systému, „přitahovaný" takovým stavem, který je mu bytostně vlastní.


Pokud bychom duševní zrání četli jako pohádku, zjistíme, že Honza, který se na konci příběhu stane králem, je tímto králem od počátku. Přesto by se králem nestal, kdyby se nevydal na cestu, nebojoval s draky a neusiloval o ruku princezny. Typické situace, jimiž hrdina v příběhu prochází, chápeme jako archetypy proměny. Hrdina umírá a znovuzrozuje se, opouští domov a vydává se na cestu atd. To vše vyjadřuje specifické proměny, které individuum podstupuje, stejně jako když motýl prochází sérií metamorfóz od vajíčka k dospělému jedinci. Každá vývojová fáze má své typické scénáře.

Sledujeme-li v příběhu uskutečnění celosti, nesmíme žádnou z postav příběhu vynechat. Jelikož součet postav a jejich vzájemná interakce realizuje potenciál individua.

Zjednodušeně, Anna Karenina není jedna postava, Anna Karenina je celek dramatu. Proto zde budeme sledovat vztah dílčích postav k Héraklovi, abychom si osvětlili, jak psychické síly individuační proces podmiňují a usměrňují.



Podobnost počátku a konce


Křesťanský Bůh se neprojevuje v kosmickém čase jako bohové jiných náboženství, ale v čase dějinném, který je nevratný. Bůh působí skrze dějiny, a proto má čas začátek a konec. Proto se mýtický příběh člověka odvíjí v lineárním čase. Zprvu člověk žije v ráji, následně je z něho vyhnán, aby se do něj znovu vrátil na konci času - Nebeského království. V příběhu sledujeme dva ráje. Jeden na začátku a druhý na konci.


Genesis - Rajský stav: "Tenkrát, když Hospodin Bůh učinil zemi a nebe, na zemi ještě nebylo žádné polní křoví a nerostly žádné polní byliny. Hospodin Bůh na zem ještě nesesílal déšť a nebyl ani člověk, který by obdělával půdu. Ze země však vystupovala pára a zavlažovala celý zemský povrch.

Hospodin Bůh pak z prachu země zformoval člověka a do jeho chřípí vdechl dech života. Tak se člověk stal živou bytostí.

Hospodin Bůh vysázel v Edenu na východě zahradu a do ní postavil člověka, jehož zformoval. Hospodin Bůh nechal ze země vyrůst všelijaké stromy lákavé na pohled a dobré k jídlu, včetně stromu života uprostřed zahrady a stromu poznání dobra i zla.

Z Edenu vycházela řeka, aby zavlažovala zahradu a odtud se rozdělovala do čtyř hlavních toků."


Zjevení - Konec času: "A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo.

A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha.

A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi,

a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“

Ten, který seděl na trůnu, řekl: „Hle, všecko tvořím nové.“ A řekl: „Napiš: Tato slova jsou věrná a pravá.“


Podobnost počátku a konce odpovídá individuačnímu procesu, který na příkladu mandaly vysvětluje H. Banzhaf: Jako orientace na životní cestě pomáhají mandaly mapující duši, jak je známe z tibetského buddhismu. Typický tvar středního kruhu, obklopujícího symbol dokonalosti, jímž může být Buddha, Krišna nebo nějaká abstraktní postava nebo Kristus v křesťanství, např. v mandalách Hildegardy von Bingen. Tento vnitřní kruh je obklopen křížem nebo čtvercem, zase obklopeným vnějším kruhem. Kruh vždy symbolizuje nerozdělenou jednotu, původnost nebo obrazně řečeno ráj. Kříž nebo čtverec však odpovídá, stejně jako s nimi související číslo čtyři, pozemské hemisféře, světu z prostoru a času. Tak mandala zobrazuje vnějším i vnitřním kruhem dva ráje. Mezi nimi leží kříž z prostoru a času. Tyto tři prvky najdeme v mnoha variantách. V řeči pohádek je vnitřní kruh počáteční ráj, dětství, většinou ztracené hned na začátku příběhu. Kříž je svět, kterým bloudíme a hledáme ztracený ráj, zatímco vnější kruh je cíl, ráj, podobný ráji dětství. Vnější a vnitřní kruh si jsou podobné, mají stejný střed, a přece se liší. Vnitřní kruh je ráj nevědomí, vnější a mnohem větší kruh je ráj vševědoucnosti. Mezi nimi leží vědomí, omezené časem a prostorem. Vyjádřeno psychologickou terminologií je vnitřní kruh nevědomí, kříž vědomí, vnější kruh nadvědomí nebo vyjádřeno slovy C. G. Junga: nevědomí, Já a vyšší Já. Ve všech těchto případech se ukáže, jak se původ a cíl sobě navzájem podobají, a přesto nejsou totožné, protože vnější kruh navzdory společnému středu symbolizuje vyšší vývojovou úroveň.




Putování hrdiny


Přiložené schéma individuačního procesu (Petr Lisý: Archetypová astrologie) ilustruje počáteční uroborický stav jednoty. Ten je narušen, když jáský komplex opouští nevědomí, aby posílil vlastní pozici, integroval nevědomé obsahy a nakonec splynul s bytostným Já při zachování pocitu individuální identity.


Putování z uroborické jednoty k realizované celosti připomíná schéma hrdinského putování popsané J. Campbellem v knize Tisíc tváří hrdiny. Hrdina je vyzván k dobrodužství, opouští domov, dosahuje zasvěcení, aby nakonec, obohacen o nové zkušenosti, podnikl návrat. Schéma má tři fáze: Odchod - Iniciace - Návrat. Z toho důvodu nemůžeme křesťanský mýtus chápat čistě lineárně. Neboť i ten opisuje Campbellovo schéma. Lidské dějiny bychom podle toho interpretovali jako fázi iniciace. Liminalitu mezi odchodem - vyhnání z ráje - a návratem - nebeské království. Totéž sledujeme v příběhu Hérakla. Příběh začíná a končí na Olympu. Konkrétně u Héry a Dia. Tato celost božského páru je zpočátku rozdělena, aby se na konci obnovila Héraklovým sňatkem s Hébé. Pokud bychom Hérakla interpretovali jako lidskou manifestaci Dia, dojdeme k závěru, že sňatkem s Hébé, která představuje Héru Pais - Héru mladí, dochází k obnovení ztracené celosti na vyšší úrovni.


Nejdříve je ale nevědomá celost rozdělena. Z toho povstane hrdina, jáský komplex, který se zrodí jako slunce z lůna noci, aby vykonal individuační pouť "prostorem a časem". Jak píše C. G. Jung: "Nejvýznačnější ze všech symbolů libida je lidská postava hrdiny. Symbolika tím opouští oblast neutrálního objektu, jež je vlastní astrálnímu a meteorickému útvaru, a nabývá lidskou podobu. Totiž podobu bytosti proměňující se od zármutku k radosti a od radosti k zármutku, jež podobna slunci jednou stojí v zenitu, jindy se noří do temné noci a právě z této noci vstává k nové záři. Jako slunce stoupá vlastním pohybem a podle vlastního zákona z jitra k poledni, překročí zenit, zanechávajíc svou záři za sebou, obrací se dolů k večeru, aby sestoupilo do vše zahlcující noci. A stejně tak i člověk kráčí podle neměnných zákonů svou cestou a po vykonané pouti se noří do noci, aby zrána opět povstal ve svých dětech k novému koloběhu.


"Slunci" rovněž náleží schopnost poznání, osvětlování. S tím souvisí jáský komplex, který leží v centru pole vědomí jako subjekt, kterému jsou představovány psychické objekty. V individuačním procesu vystupuje jako svědek, aktér vědomí a středobod prožívání a integrace. Bez něho by diferenciace nebyla možná.


Předpokládáme, že jáský komplex má evoluční původ v narůstající složitosti života, kde chování organismů přirozeně ústí v konflikt pudových sil. Pro zvíře jsou takové konflikty často neřešitelné. Předpokladem jisté míry svobody v reakcích u člověka je nárůst svobodné vůle v jáském komplexu. Ten, ve střetu pudových sil, působí jako mediátor. Utišuje spor a stanovuje priority jejich vybití. Právě přiměřené množství střetů a určitá míra frustrace podle Junga vytváří pro vývoj já ty nejlepší podmínky.

Edward F. Edinger píše: "Svou silou proslulý Héraklés prožíval bouřlivé mládí. Propadal záchvatům zuřivosti a při jednom takovém návalu zlosti usmrtil Lina, svého učitele a bratra nejslavnějšího pěvce řeckých mýtů Orfea. Šlo o první z řady stavů zuřivosti, jež měly závažné důsledky. Tímto obrazem je vyjádřena skutečnost, že energie individuace představuje pro člověka nebezpečí, pokud je Já slabé a neukázněné. Většina z nás takovou přemírou energie neoplývá, takže ji můžeme snadno krotit konvenčními prostředky. Avšak lidé typu Hérakla, kteří často padají za oběť přebytku individuační energie, se musejí vypořádat s úkoly její diferenciace a transformace. Nejvýznamnější část mýtu o Héraklovi je spjata se záchvatem zuřivosti, jemuž podlehl poté, co na něho Héra seslala šílenství a on nato zabil své děti. Je poněkud překvapující, že starověkému mýtickému hrdinovi je připisována taková lidská omylnost, avšak z psychologického hlediska je to naprosto autentické, neboť právě v důsledku událostí takového typu může dojít ke zrodu cílevědomého úsilí, zaměřeného na transformaci dosud surové energie."


Jung k tomu poznamenává: "Vědomí i nevědomí jsou aspekty života. Vědomí by mělo být schopno obhájit svůj rozum a bránit se, a chaotickému nevědomí by měla být dána příležitost k uplatnění do té míry, kterou jsme schopni vydržet. To znamená otevřený konflikt a spolupráci současně. Tak by tomu mělo v lidském životě zřejmě být. Je to ona stará souhra kladiva a kovadliny. Ze železa mezi nimi je ukován nezničitelný celek, "individuum". Ukování nezničitelného celku za použití kladiva a kovadliny! Tento živý obraz vypovídá o povaze individuačního procesu. Nejde tedy vůbec o klidný proces inkubace a růstu, spíše jde o dynamický střet protikladů."

Já stojí na dvou základech, psychickém a somatickém. Každý z těchto základů má mnoho vrstev, které částečně vstupují do vědomí. Horní vrstva je racionální, kognitivní a orientovaná na realitu. Dolní vrstvy postupně přechází od emocí k organicko-hmotnému základu. Zjednodušeně, pozice já spočívá mezi duchem a instinktem (tělem). Vztah mezi nimi musí být nejprve utříben. Z toho důvodu je původní celost rozdělena. Popis toho nacházíme v mýtu o rozdělení nebe a země (Kronos oddělující matku Gáiu a otce Úrána) Vzniklý prostor pak vyplňuje silící jáský komplex.


Jiný stvořitelský mýtus pochází z Nových Hebrid: "Kdysi spočívalo nebe na zemi. Nebe bylo z kamene a na některých místech bylo do země zakořeněné. Naareau, který chtěl stvořit svět oddělením nebe a země, stanul mezi blázny a hluchoněmými a zvolal: "Hýbejte se!" Oslovení položili dlaně na spodní stranu nebe. Řekl znovu" "Hýbejte se!" Posadili se a posunuli tak nebe o kousek vzhůru. Opět řekl: "Hýbejte se! Vstaňte!" Vstali. Řekl: "Výš!" Ale oni odpověděli: "Jak máme nebe zvednout výš?" Zhotovil dřevěný trám a řekl: "Zvedněte ho na tom." Udělali to. Opět řekl: "Výš! Výš!” Ale oni odpověděli: "Už nemůžeme, neboť nebe má kořeny v zemi!" Naareau teď pozvedl svůj hlas a zavolal: "Kde je úhoř? Zavolejte Riikiho, mořského úhoře.” Když to Riiki uslyšel, zvedl hlavu a spánek z něj vyšel. Vystrčil hlavu a den rozdělení nadešel. Riiki řekl Naareauovi: "Co mám dělat?” Naareau odpověděl: "Zvedni nebe na své hlavě vzhůru a zatlač zemi dolů po svůj ocas." Ale když Riiki začal, zasténalo nebe i země. Riiki řekl: "Možná nechtějí být rozděleni." Naareau tedy pozvedl svůj hlas a zazpíval:

Slyšte, slyšte, jak ti Staří,

kteří odjakživa pevně spojeni, sténají!

Vnikni mezi ně, odděl je od sebe.

Západe, východe, oddělte je!

Severe, jihu, oddělte je!

Zvedej, Riiki, zvedej, ty opěrný sloupe střechy, oporo nebe.

Burácí to a hřmí! Ještě ne, pevně spojené ještě není rozděleno.

Když uslyšel slova Naareauova, začal rvát kořeny nebe, které se pevně tisklo k zemi. Společnost bláznů a hluchoněmých stála uprostřed. Smáli se a křičeli: "Hýbe se to! Pohleďte, jak se to hýbe!" A po celou tu dobu Naareau zpíval a posouval Riikiho. Jeho hlavu posouval vzhůru, jeho ocas tlačil dolů. Kořeny nebe byly ze země vytrženy, rozlomily se! Pevně spojené bylo rozlomeno. Dost! Riiki se napřímil, nebe stanulo vysoko nahoře, země poklesla dolů a společnost bláznů a hluchoněmých plavala v moři."


Je-li původní celost rozdělena na ducha a tělo - nebe a zemi, a vzniklý prostor vyplněn sílící pozicí jáského komplexu, pak je celost znovu obnovena prostřednictvím Já. To je psychologický význam posvátného sňatku - hieros gamos. Hermetická tradice hovoří o zduchovnění těla a materializaci ducha. K tomu podle kabaly dochází při spojení Keter ("krále") a Malchut ("královny"), sfér sefirotického stromu. "Malchut je stvoření samo, božská imanence. Ve vztahu k Bohu představuje princip přijímání a je v tomto smyslu Matkou "zdola". V Keter (Koruně) přechází Bůh z Ne-Bytí v Bytí." Impuls ke spojení nesestupuje jen z nebes jako holubice Svatého ducha. Rovněž vystupuje vzhůru odněkud zespoda - odmotává se z podsvětí těla jako had kundalini. Když se tyto dvě stránky znovu spojí, nastává to, co bychom mohli nazvat vtělení bytostného Já.

V příběhu z Nových Hebrid sledujeme Riikiho, vzpřímeného mořského úhoře. Ten připomíná kundaliní stoupající vzhůru skrze systémem čaker - energetických center. Zdá se, že přímka individuačního procesu opisuje právě tuto cestu "hada". Z toho důvodu v příběhu sledujeme, jak Héraklés převzal břímě titána Atlanta, na jehož bedrech spočívala tíže nebeské sféry.


Střet protikladů


Héraklův život byl od narození určen dvěma principy - Diem a Hérou. Jako syn Dia vládne nadlidskou silou, zatímco Héra jej pronásleduje a klade mu překážky. Zeus v Héraklovi působí jako logos spermatikos, daimón či khabs, který podle Aleistera Crowleyho představuje pravou vůli: Koncept "pravé vůle" (true will) je stěžejní magicko-etickou kategorií thelémy. Označuje to, co bychom mohli nazvat "osudem" či "posláním" jednotlivce, které je plně v souladu s jeho pravou povahou a přirozeností. Zdrojem této vůle není vědomý úmysl, nýbrž souhra jednotlivcova nejhlubšího jáství a vnějšího univerza. Ten, kdo sleduje pravou vůli, se teoreticky zbavuje svých falešných žádostí a koná pouze to, k čemu se cítí být bytostně povolán. Pravá vůle se alespoň částečně překrývá s konceptem diferenciace (či individualizace) tak, jak těmto pojmům rozuměl C. G. Jung. Rovněž zde vidíme překrytí s koncepty "lásky k vlastnímu osudu" (amor fati), ať ten osud přinese cokoliv - bera v úvahu, že právě "charakter je člověku jeho osudem".


Stephen Fry to vyjádřil slovy: "Héraklés se zamračil. "Chceš mi říct, Prométhee, že nejsem nic víc než nástroj vůle bohů? Že mi můj život vůbec nepatří?" "Osud, Zkáza, Nutnost. To všechno je skutečné. Ale zrovna tak skutečná je tvoje mysl, tvůj duch a tvoje vůle, Hérakle. Můžeš se k tomu otočit zády a jít si svou vlastní cestou. Najít si nějakou krásnou družku, se kterou prožiješ zbytek života v míru, budeš se starat o stáda, vychovávat děti a žít v tichém rozjímání, lásce a klidu. Zapomeň na plány, které s tebou má Zeus. Zapomeň na Héru a Eurysthea. Zapomeň na to, jak krutě využívají tvé výčitky svědomí. Splatil jsi už dost. Udělej to. Jdi. Jsi svobodný." "Takový život... bych vedl rád. Ó, jak rád...," povzdechl si Héraklés. "Ale vím, že to není to, proč jsem na světě. Ne kvůli tomu, cos mi řekl ty nebo orákula, ale proto, že to cítím. Vím, čeho jsem schopen. Popírat to by byla zrada. Po celý zbytek života bych se za to proklínal." "Vidíš?" odvětil Prométheus. "Je to tvůj osud, být Héraklem, hrdinou, který plní téměř neproveditelné úkoly, ale zároveň je to tvoje volba. Rozhodl ses ten osud přijmout. To už je paradox života. Z vlastní vůle přijímáme, že žádnou vůli nemáme."


Zeus na Hérakla také působí jako solární princip, díky němuž se dokáže vymanit z područí nevědomí, aby se na konec sebevědomě a bez obav spojil s tím, co je lunární ženské. Proti tomu vystupuje princip Héry, který zde - velmi zjednodušeně - ztotožníme s femininní kvalitou nevědomí. Vztah těchto dvou principů můžeme demonstrovat na obrazu Roberta Fludda z knihy Philosophia Mosaica: Svrchované Božstvo symbolizuje malá horní koule rozdělená na dvě hemisféry. Temná polovice představuje božskou temnotu, kterou se Božstvo obklopuje a jež mu slouží jako úkryt. Zářící hemisféra značí božské světlo, které je v Bohu, a když se vylévá, projevuje se jako objektivní tvořivá síla. Velká černá koule vlevo pod temnou polovinou horní sféry značí potenciální temnotu, která byla nad tváří primordiální hlubiny a v níž se pohyboval duch boží. Světlá koule napravo je Božstvo, které se zjevuje z temnoty. Zde zářící Slovo rozptýlilo stíny a utvořilo slavné universum. Božskou moc této zářící koule může člověk poznat ze Slunce. Velká světlá a temná část představují stvořená universa podílející se na světle a temnotě, které jsou v přirozenosti Stvořitele. Temná polovina představuje Hlubinu, Chaos, Věčné vody vyvěrající z Božstva. Světlý polokruh obsahující postavu Apollóna představuje denní hemisféru světa, jíž ve starověkých mystériích vládl Apollón. Temný polokruh je noční hemisféra světa, nad níž panuje Dionýsos, jehož postava je nejasně patrná v šeru.

Obdobný dialektický vztah sledujeme v Héraklově příběhu. Héraklés, který podlehne působení nevědomí, když na něj Héra sešle šílenství a on zabije vlastní děti a manželku, je donucen očistit svou vinu ve službách krále Eurysthea. Zde plní pověstných dvanáct úkolů, což mu nakonec zajistí věčnou slávu. Je zajímavé, že Héraklés slouží na dvoře, kde měl původně panovat jako král. Jeho bratranec Eurystheus totiž usedl na trůn díky Héře, která zařídila jeho předčasné narození. Toto ponížení představuje v psýché důležitý faktor, brání inflaci ega a nutí ke kultivaci a zkrocení individuační energie. Jáský komplex za běžných okolností inklinujeme ke stagnaci, a proto je mírná frustrace podnětem k přizpůsobení. Díky tomu se proměňuje a prohlubuje. Navíc vina, která Hérakla sužuje, působí v duši jako zranění. James Hillman si všímá, jak souvisí s charakterem. "Zranění a jizvy jsou materiálem, z něhož se tvoří charakter. Slovo charakter doslova znamená značka nebo rytina s ostrými liniemi, podobné iniciačním zraněním." Takové zranění se nezřídka stává naším individuačním tématem, námětem hrdinského příběhu. K němu se člověk po většinu života vztahuje a svou existencí na něj odpovídá.


Řekli jsme, že pokud byl Héraklés, na konci příběhu zbožštěn, nesl v sobě božství od počátku. Přesto by k jeho realizaci nedošlo, nebýt působení principu Héry. Jak se říká: Bůh si nás jednou rukou přitahuje a druhou odtahuje. A právě tento dialektický střet je onou souhrou kladiva a kovadliny z níž povstává nezničitelný celek, individuum.

Lukáš Karas

489 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page