Magie se sny

Možná se ptáme, jak správně jednat, jak postupovat, abychom dosáhli spokojenosti, pěstovali či prohlubovali životní smysl, neztráceli orientaci a jasně a zcela zřetelně kráčeli za naší hvězdou. Otázka, jak jednat, spadá pod záštitu archetypu mága. Jelikož mág je ten, kdo disponuje poznáním a ten, kdo působí. “Magií” tudíž nemyslíme kouzelnické eskamotérství, ale praktickou aplikaci poznání ve snaze o dosažení určitého výsledku. Etymologický kořen slova magie souvisí s německým macht - dělat - a odkazuje k určitému výkonu. Pokud se tedy ptáme, jak v životě jednat, pak nám sny a poznatky hlubinné psychologie rády napoví. Praktický postup musí vycházet ze znalosti individuačního procesu. Předně musíme pochopit, že psychické zrání je organické, a nikoli mechanické. Duše se řídí spíše lunárními cykly, než-li maskulinní jednostranností a linearitou. Psychické zrání, které opisuje tvar spirály, osciluje mezi vzestupy a pády, fázemi přibývání a ubývání, nocí a dnem, atd. To vše určuje kvalitu času. To znamená, že nejrůznější okamžiky našeho života nesou nejrůznější významy a jsou prodchnuty specifikou atmosférou. Duch času vyžaduje příslušné jednání, postoje atd. Správnost našeho jednání se tudíž zakládá na poznání zákonitostí a smyslu životních proměn. To je vskutku taoistický přístup, který nám připomíná vyprávění o slavném čínském císaři, který se stáhl do ústraní, když nadešel vhodný čas. Zde navzdory protestům královského dvora pobýval několik let v meditacích. Později, když opět uzrál čas, pochopil, že má vytáhnout do války. Sestoupil z hor a rozhodně jednal. A tehdy dosáhl slavného vítězství. Taoistická filozofie vychází z přesvědčení, že celý svět je řízen a pořádán univerzálním principem, jakýmsi kosmickým rozumem a vůlí, nazývaným Tao - Cesta. Ideálem taoismu je člověk, který pěstuje ctnost. Ctnostný člověk totiž jedná v souladu s Tao, s univerzální silou, a tudíž dosahuje mistrovství. Kdo dobře chodí, nezanechává stop. Kdo dobře mluví, nedopouští se chyb. Kdo dobře počítá, nepoužívá počítadla. Kdo dobře zavírá, nepotřebuje závor ani klíčů, a co zavře, nikdo neotevře. Kdo dobře svazuje, nepotřebuje provazů ani uzlůa co sváže, nikdo nerozváže. [1] Obdobné učení nacházíme u Herakleita, který hovořil o univerzálně pořádajícím tvůrčím principu Logos. I zde se veškeré dění a změna odehrává skrze napětí, boj a souhru protikladů. Herakleitův Logos později nabývá personifikace v Kristu. Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze něj a bez něj nepovstalo nic, co je. [2] Ztotožnění Krista coby vykupitele s pořádajícím kosmickým principem není náhoda. Původní židovské a pozdější křesťanské pojetí totiž vnímalo dějiny jako proces spásy.  V kosmologických úvahách vycházejících z novoplatonismu a složitých gnostických soustav jsou pak dějiny spásy příběhem celého Kosmu. Stvoření je působením hříchu uvrženo do stavu pádu, aby později, prostřednictvím kristovské inteligence, došlo k všeobecné nápravě a vykoupení. Něco podobného nacházíme v učení Pierra Teilharda de Chardin podle něhož evoluce světa dosahuje vrcholu v bodu omega, v konečném vtělení kosmického Krista. Hlubinná psychologie by v Kristu, který se zjevuje na konci dějin, spatřila manifestaci bytostného Já a úspěšné dovršení individuačního procesu. Můžeme proto chápat tyto filozofické úvahy jako psychologickou výpověď o duševním zrání lidského jedince a druhu. 

Jinde jsou tyto nadindividuální a determinující síly našich životů zobrazovány jako nitě osudu. Ty setkávají lunární bohyně, slovanské sudičky, severské norny nebo řecké moiry z nichž Klóthó („Předoucí“) nit osudu načíná, prostřední sestra Lachesis („Udělující“) nit měří a dále ji spřádá nebo svíjí, a nejstarší Atropos („Neodvratná“) nit přestřihává. Nad nimi bdí Ananké, matka moir a bohyně osudu. Ananké (řecky: Ἀνάγκη, ze slova ἀνάγκη, „síla, nátlak, nutnost“) coby bohyně osudové nutnosti stojí na počátku vesmíru spolu s Chronem a je vnímána jako nejmocnější bytost, která řídí veškerý osud a okolnosti, což znamená, že smrtelníci, stejně jako bohové, ji respektují a vzdávají jí poctu.

Anenké působí jako kosmický “pavouk”, který setkává osudy všech živých bytostí, podobně jako orfická Persefona vytkává gobelín světa, nekonečnou síť a komplexní provázanost veškerého života a přírody. Jako anima mundi splétá osudy všech lidí do tapisérie bohaté na příběhy, historické zvraty, proměny dějin a světa. To znamená, že osud, který se v životě jednotlivce naplňuje, působí také na celek a napomáhá tím i k jeho uskutečnění. V kontextu toho pak můžeme interpretovat výrok Aleistera Crowleyho: “Člověk, jenž koná svou pravou vůli, má sílu celého univerza na své straně.”

Budeme-li filosofické pojednání o Tau, Logu, sílách osudové nutnosti a Pravé vůli interpretovat z pozice hlubinné psychologie, pak jednání v souladu s bytostným Já a  procesem duševního zrání znamená, že mám sílu celého nevědomí na své straně. Na druhé straně člověk, jehož vědomá vůle je v rozporu s jeho pravou vůlí, mrhá svou silou a nemůže doufat, že účinně ovlivní své prostředí.

Řekli jsme, že individuační proces opisuje sérii Arkán, a tudíž je formován a usměrňován archetypy proměny. Ty pak v přítomné chvíli působí jako specifický duch času, jako znamení a smysl daného okamžiku. Jednat v souladu s tímto řádem znamená disponovat patřičným poznáním. Takové poznání zprostředkují například sny, jelikož právě v nich pozorujeme, jak na pozadí našeho vědomého života klíčí budoucí změna. Konstelace určitého archetypu produkuje snové série, jejichž průběh, příběhové linie a symbolická skladba působí jako obrazové znázornění toho, jak v nitru, podobně jako v děloze, dozrává nový duševní potenciál. Vycházet takovému zrodu vstříc znamená stát se porodníkem. Porodníkem vlastního vyššího já. Ego, které přirozeným pohybům vlastního nitra vychází vstříc, připomíná surfaře jedoucího na vlně. A naopak, ten, kdo klade odpor, trpí neurózou a ztrátou energie.

Měli bychom být připraveni proměňovat vlastní život tak, aby odpovídal přirozeným růstovým tendencím naší psyché. To především vyžaduje odvahu. Změna se jeví jako nebezpečný vstup do neznáma. Budeme-li se však řídit onou vnitřní instancí, moudrostí bytostného Já, nemusíme pochybovat o zdárném výsledku našeho počínání. Lukáš Karas Zdroje [1] Tao te-ťing - Lao-c´ [2] Bible 21-Jan 1:1-5