Podobně jako Carl Gustav Jung sledoval znovuoživení germánské minulosti Německa v předvečer druhé světové války, i my dnes pozorujeme vzestup barbarství a destrukce v současném Rusku. Zatímco svět šokovaně přihlíží hrůzám Buči a Mariupolu, snažím se porozumět, jaké nevědomé síly nyní působí na pozadí současného konfliktu. Jelikož byl Alxandr Dugin do nedávna vnímán jako vrchní ideolog a Putinův dvorní filosof, rozhodl jsem se poodhalit archetypální pozadí jeho myšlení a prozkoumat z psychologického hlediska jeho „Politickou báseň“ z knihy Čtvrtá politická teorie, která vyšla v roce 2020 v českém překladu Ivana Šebesty v nakladatelství Sol Noctis.
Archetypy jsou z hlediska hlubinné psychologie výchozí skutečností vztahování se ke světu i k sobě samému. James Hillman tvrdí, že „ideje jsou okem duše“. Archetyp působí na naše vnímání selektivně, prostřednictvím specifického druhu vyladění. Zvýrazňují to, co se k archetypu tematicky váže, přičemž jiné aspekty reality buď odstíní nebo pokřiví. Podobně je tomu v pohádce o Jezinkách, kdy jeho hrdina zakouší svět podle toho, jakého zvířete si zrovna nasadí oči.
Archetypy neboli primordiální struktury lidské zkušenosti a prožívání, ovlivňují i styl myšlení. Archetyp je pro myšlení causa formalis – tvarová příčina. Svět je pak chápán přesně tak, jak je mysl působením archetypu vyladěna. Nabízí se otázka, zda je to člověk, kdo myslí archetypálně, nebo zda archetyp myslí skrze nás.
C. G. Jung o vynoření archetypů říká, že „má vysloveně numinózní charakter, který musíme označit ne-li jako ‚magický‘, pak přímo jako ‚duchovní‘: Ovšem efekt není jednoznačný. Může být léčivý, nebo ničivý, ale indiferentní není nikdy. Nezřídka se stává, že archetyp se ve snech nebo výtvorech fantazie objeví v podobě nějakého ducha nebo se chová jako zjevení duchů. Jeho numinóznost má často mystickou kvalitu a odpovídající účinek na mysl. Mobilizuje filosofické a náboženské představy právě u lidí, kteří se mylně domnívají, že jsou takovým záchvatům slabosti na hony vzdáleni. Nutká s často neslýchanou vášnivostí a neúprosnou důsledností ke svému cíli a vztahuje subjekt do své neodolatelné moci, z níž se přes často zoufalý odpor nemůže a nakonec už ani nechce vymanit. Nechce, protože zážitek s sebou nese naplněnost smyslem, jež byla dosud pokládána za nemožnou.“
Alexandr Dugin píše o vlastenectví následující řádky: "Euroasianismus je erotické vlastenectví. Co je to lid? Lid je láska. Velikou mocí lásky je právě to, že láska pohání vlny generací, jež rodí další a další potomstvo. Totalita všech bytostí, zplozená aktem lásky, vytváří lid. Samotný koncept lidu je plný této vnitřní, latentní moci lásky. Bez lásky není žádného lidu: a lid je plodem lásky, plodem lásky mezi muži a ženami, vášnivě po sobě toužícími. Podívejme se na etymologii ruského slova národ. Označuje to, co se na-rodilo, odvozuje se od slova ‚rod‘, jehož zjevný smysl odkazuje na rožděnije (narození), objevení se lidské bytosti na Zemi."
Dugin chápe Rusko jako telurokracii (vládu země). Jeho pojetí lidu a Ruska coby totality mohutnosti života zvláštním způsobem splývá se zemědělskými kulty Velké bohyně. Zemědělské mýty staví člověka do vztahu se životem rostlin. Život je nazírán optikou vegetačního cyklu, nekonečných proměn, růstu a smrti. Jedinec zde vystupuje jako aktuální reprezentace věčné energie života přelívající se z jedné organické formy do druhé.
Takto například vypadala podle mytologa Josepha Campbella zemědělská oslava bohyně Demy v jedné kanibalské kultuře: "Rituály se uskutečňují za neúnavného prozpěvování mnoha hlasů, dunění bubnů a víření řehtaček, které jsou hlasy samotných Demů vycházejících ze země. Obřady trvají mnoho dnů a nocí, spojují vesničany v jedinou bytost, která není v podstatě biologická, ale je to živý duch – s mnoha hlavami, mnoha očima, mnoha hlasy, mnoha nohama dupajícíma do země – pozvednutý z dočasnosti a převedený do mytologického věku, mimo místo a čas."
A nyní si poslechněme Dugina: „Jsme pouhou epizodou v těle lidu. Toto tělo nám předchází jakožto kolektivní tělo našich předků, které je přítomno ve vzezření jiných Rusů. Když někdo z nás pomyslí na jiného Rusa, cítí matrici lidu, jeho společnou tělesnost, svou náležitost k lidu a své spojení s ostatními v něm.“
Duginovo tělo lidu, ona společná matrice, z níž se jedinec rodí coby vzepjetí rodu, znovu připomíná Campbellův popis zemědělské slavnosti. Lid je zde prožíván jako přírodní síla. Samotné slovo „příroda“ odkazuje k něčemu, co se přirodívá. Jednotlivec je Duginem vykreslen jako pomíjivý list na stromu života. Strom byl vždy chápán jako zdroj magické síly a věčné obnovy. Běžně představuje začátek a konec života, celistvost a svět. Zde má však výrazně mateřskou povahu.
Strom-matka, coby přírodní síla, rodí své děti jako plody. Jako příklad můžeme uvést blízkovýchodní synovské bohy Tammůze, Attise a Adónise. Tito bohové mají jedno společné: žijí skrze matku a jejich osud je s ní pevně svázán. Jedná se tedy o silně incestní motiv. Například v tureckém pojednání o dějinách západní Indie najdeme obraz stromu Wak-wak. Zde z koruny visí lidská těla jakožto plody mateřského stromu. Podobně bylo kdysi vnímáno v keltské kultuře jmelí. Jung o něm píše: „Jedinec, stejně jako jmelí, je parazitem matky, plodem její fantazie, který žije jen pokud má kořeny v matčině lůně. V bezprostřední zkušenosti odpovídá matka (kolektivnímu) nevědomí, a vědomí jedince, které se považuje za svobodné, které ale znovu a znovu musí propadat moci spánku a nevědomí.“
Zdá se, že Duginova matrice, kterou cítí každý Rus, je právě kolektivní nevědomí, matečný strom Ruska.
Dugin také přirovnává ruský lid ke krajině: „Svět je energií lásky. Ve starověku si lidé mysleli: 'Kameny se milují navzájem. Květiny se milují navzájem.' O erotismu květin se toho řeklo mnoho. Chápeme, že zvířata a lidé se milují navzájem. Ale kameny? Ano, dokonce i kameny znají lásku. Jak život kamenů, tak i erotické napětí minerálních energií představuje obrovskou slast. Milují odlišně, pročež této závratné transcendentní lásce nemůžeme porozumět. Možná kameny milují nějaký druh trávy, nějakou rostlinu. Láska kamene ke stromu – javoru, cypřiši – nepochybně představuje jakýsi druh energie, které nerozumíme, avšak která je jasně a nádherným způsobem přítomna ve světě. Tudíž: kde jedna láska končí, tam jiná láska začíná. Kde končí lid? Tam, kde začíná jiný lid. A přesto z pohledu ruského člověka – poněvadž ruský lid je nekonečný – jeho lid nekončí nikde.“
Opět je v této pasáži ruský lid přirovnán k přírodní mocnosti. Poprvé zde ale zřetelně vynikne bezbřehost ruského člověka v Duginově optice. Ruský lid je nekonečný, stejně jako Matka příroda. Prostupuje vším, vše objímá, rodí a pohlcuje. Jednotlivec je pouhá květina na tváři Země. A opět si připomeňme v této souvislosti Junga: „Neboť je ženichem smrti, jedním z těch synovských milenců, kteří brzy umírají, protože nemají vlastní život, ale nejsou ničím víc než brzy vadnoucími květy na mateřském stromě.“
Pomíjivost individua vždy posiluje význam kolektivu. Jedinec se rovná „my“. Podobný symbiotický vztah nacházíme mezi dítětem a matkou. Aby se dítě vnímalo odděleně, aby vznikl vztah já a ty, musí se vymezit vůči matce. Podobně se vyděluje jáský komplex z matrice nevědomí. Jáský komplex zde působí jako hrdina porážející draka, obraz pohlcující matky/nevědomí. Já/hrdina je pak jako slunce povstávající z lůna noci.
Nerozlišenost a bezbřehost ruského člověka vypovídá o ustrnutí či pohlcení matkou/kolektivním nevědomím. Jak nedávno prohlásila ruská autorka Ljudmila Jevgeněvna Ulická, která odešla do berlínského exilu: „Chce se mi velmi domů, táhne nás to domů. Jsme taková zvířátka, která se narodila v noře, a ať už je ta nora jakákoliv, tak nás to tam táhne. A ta nora nás velmi ovládá.“
Tento popis jako by souvisel s osudem Tammuziho, Attise, Adonise. Tammuzi byl odsouzen, aby namísto své ženy Inanny pobýval půl roku v podsvětí s její sestrou Ereškigalou. Adonis zase přebývá třetinu roku s královnou podsvětí Persefonou, a dvě třetiny na zemském povrchu s bohyní Afroditou. Tito synovští bohové mytologicky odpovídají vegetačnímu cyklu. Jejich sestup do podsvětí vyjadřuje konec zemědělského roku. Jedná se tedy opět o incestní téma. Božstvo zde vystupuje jako syn sestupující do podsvětí. Zde v hlubinách, v mateřském klíně smrti, oplodní vlastní matku, z níž na jaře znovu povstane.
Dugin v souvislosti s ruský lidem zmiňuje nutnost opojení. To nás opět odkazuje k Dionýsovi, dalšímu vegetačnímu božstvu a Pánu zvěře. Podle Friedricha Nietzscheho je Dionýsos nespoutaný bůh uvolnění, opojení extáze a orgiasmu, projevující se v hudbě a tanci. Nietzsche na základě Schopenhauerovy filosofie chápe dionýský princip jako svět pudové vůle. Jedná se tedy o nesmírný životní proces.
Nietzsche o něm říká: „Lákavé je na dionýském principu trojí odbourání hranic, trojí překonání principium indviduationis. Člověk zruší hranici mezi sebou a přírodou, cítí se spojen. Odstraní hranici i mezi sebou a jiným člověkem v orgasmu, v lásce a opojení mas. A třetí hranice je zbořena v nitru individua. Vědomí se otevírá vůči nevědomí. Jako ohrožení musí být prožíváno toto trojí smazání hranic takovým Já, které se úzkostlivě upíná ke své identitě. Dionýská by naproti tomu byla ochotna ke slastnému zániku.“
Když si uvědomíme, že Dionýsos pravidelně vystupuje z moře jako ztělesnění chaotické síly nevědomí a pudových sil, jako bůh extatického zániku individuality v opojném sjednocení s kolektivem, lépe pochopíme následující Duginova slova: „Vy si ovšem budete myslet – ach, člověk. Jeden, druhý, třetí... Nejdůležitější je otevřenost, gigantická energie života lidu. Toto je hlas ducha rodné země, jenž promlouvá skrze všechny bytosti – plazící se, třepetající, létající, lezoucí, padající či spící v opilosti...Proto musíme být lidem veskrze opojeni.“ Dionýsovské opojení je umožněno především animálním stavem nevědomí.
Pro Nietzscheho představuje elementární hrozivou životní sílu, na níž člověk silou apollinského vědomí vydobývá prostor kultury. Jakousi snesitelnou zónu života v moři chaosu. Toto Nietzscheho pojetí platí především v psychologickém smyslu. Jáský komplex musí mít dostatečnou sílu na to, aby se vymezil vůči nevědomí. V opačném případě trpí slabý jáský komplex pocitem ponížení. Duginův jedinec tuto sílu evidentně postrádá.
Hlubinná psychologie popisuje matku jako obojaký element života a smrti. Jednou je matka laskává, jindy je to chlípná horečka života a bestie s krvavými drápy. Matka, stejně jako příroda, rodí a požírá vlastní děti. Připomeňme si například gigantickou ruskou sochu „Matka Vlast volá do boje“. Socha jako by žádala oběti bez ohledu na jejich utrpení. Za zmínku stojí i báseň „Pro Vlast“ Nikolaje Jakuboviče: „Za co tě máme milovat?... Chováš se k nám hůře než macecha… Nemilosrdně hubíš naše sny… Duši nám plníš zlobou jako jedem… Co jsi to za matku?”
Archetyp matky působí nebezpečně především ve své subtilnosti. Jako nymfa Kalypsó zadržuje své oběti (jméno Kalypsó se specificky vztahuje k ukrývání či skrývaní v hlubinách země). Jindy ztělesňuje čistou destrukci, hrůzu a smrt. Známá je například bohyně Kálí nebo Medúza. U Slovanů vystupuje jako Baba Jaga, Dajbaka, divija baba nebo Ježibaba.
Při bližším zkoumání se Baba Jaga jeví jako prapůvodní Velká bohyně. Ne vždy se totiž chová destruktivně. Avšak představuje archetyp matky v archaické podobě. A právě tato její primitivnost koreluje s myšlením Alexandra Dugina.
Možná je příhodné tento text zakončit starým ruským příběhem, který by si měl vzít k srdci zvláště Dugin: „Existuje příběh, jenž byl v Rusi velice oblíbený, o sestupu Matky boží do pekla, kde zachraňuje lidi, kteří tam skončili. Neexistuje žádný dobrý důvod, proč by je zachraňovala, avšak síla její Lásky je větší než logika spravedlnosti a trestu.“ Existují i jiné mateřské archetypy, na které dnešní Rusko zapomíná. Lukáš Karas
