Výklad tarotové karty Smrt
- Lukáš Karas
- před 7 dny
- Minut čtení: 19
Aktualizováno: před 19 minutami

"Pohleď, zemřel jsem jako kámen a vzešel jako rostlina, zemřel jsem jako rostlina a stal se zvířetem. Zašel jsem jako zvíře a povstal jako člověk, proč se bát smrti, už nebudu ničím menším. Až zemřu jako člověk,
získám andělská křídla a jako anděl budu znovu obětován,
abych se stal, jak chápu, božím dechem." - Rúmí

Smrtka Na kartě pozorujeme kostlivce kráčející s kosou nebo jedoucí na bílém koni. Pole je plné mrtvol, a tudíž je zřejmé, že uzrál čas. Život byl naplněn, přichází smrt a lidé budou požati jako klasy. A právě čas je někdy v mýtické rovině ztotožňován se Saturnem, jak vidíme na obraze od Ulpiana Checa Le Temps. Čas jede tryskem na koni a kolem sebe máchá zkrvavenou kosou. Touž kosou, kterou darovala Kronovi jeho matka Gaia, s níž vykastroval svého otce Úrána, boha nebe. Tím definitivně skoncoval s jeho vládou, oddělil nebe od země a započal čas v dnešním slova smyslu. Kosa tudíž představuje konec a završení toho, co uzrálo. Podobný význam přičítáme srpu, který pro změnu odkazuje k fázím měsíce a zrání.

Kromě toho nám Smrtka jedoucí na bílém koni připomíná jednoho z jezdců apokalypsy. „… bílý kůň a na něm jezdec s lukem. Byl mu dán věnec dobyvatele, aby dobýval.“ (Mor, také nazývaný Dobyvatel)
„… druhý kůň, ohnivý, a jeho jezdec obdržel moc odejmout zemi mír, aby se všichni navzájem vraždili.“ (Válka)
„… kůň černý, a jezdec měl v ruce váhy. ... Za denní mzdu jen mírka pšenice, za denní mzdu tři mírky ječmene. Olej a víno však nech!“ (Hladomor)
„… kůň sinavý, a jméno jeho jezdce Smrt, a svět mrtvých zůstával za ním.“ (Smrt)
Kniha Zjevení dále pokračuje: „těm jezdcům byla dána moc, aby čtvrtinu země zhubili mečem, hladem, morem a dravými šelmami.“
S apokalyptickým pojetím se opět dotýkáme tematiky konce a naplněného času. Podobně je tomu v případě tzv. Tance smrti (Danse Macabre). Jedná se o středověkou pověst, podle níž docházelo v dobách krize, společenského úpadku a všeobecného nepořádku ke zjevením tančících umrlců. Podle všeho byl tento výjev považován za výzvu k pokání a obrácení.
Západ a východ slunce
Na kartě přijíždí Smrtka zleva, tedy z míst, kam z našeho pohledu míří slunce ke svému západu. Bezpochyby se jedná o další téma konce. Avšak Smrtka míří k východu, a tato symbolika je velice důležitá, jelikož odhaluje charakter karty. Jedná se totiž o smrt předcházející novému zrození.

Při bližším pohledu zjistíme že zadní pravý roh s východem slunce odkazuje k tarotové kartě Luna. Její význam a symbolické ztvárnění vykresluje urputný zápas rodícího se slunce. Příchod nového dne a výstup z podsvětí není bez nebezpečí. Jedná se o sféru klamu, mámení, halucinací a neblahých snů, které hrozí svést čerstvě narozený život z cesty. Zde, v tajuplném labyrintu, bloudí adept s cílem odhalit vlastní pravou vůli. Z toho důvodu představuje Luna dělohu, matrici, z níž povstane vyšší já jako Slunce, podobně jako se rodí vědomí z psychického podsvětí.
Způsob, jakým karta Smrt předznamenává znovuzrození a východ slunce, vykresluje sen jednoho účastníka kurzu.
Sen a východ slunce
"Zatažený deštivý den. Šedá obloha, široké lány a přede mnou blátivá rozmočená jílovitá polní cesta. Cesta je tvořena pruhy, jakoby dlouhými šálami z šedého mokrého jílu. Náhle vidím, že to, co vypadá jako pruhy jílu, jsou tělíčka mrtvých dětí. Celá cesta je tvořena tělíčky mrtvých dětí. Jedno leží těsně přitisknuté k dalšímu. Jsem zděšený. Před mým zrakem se objeví dvojice mrtvých těl, u kterých je zřejmé, že zemřely současně, a to dítě, které zapříčinilo smrt druhého, zemřelo, aby mohlo zabít - hlavička jednoho dítěte je prokousnuta čelistmi druhého. To má roztrženou lebku jak rozevíralo čelisti.Už během snění jsem zděšený hrůzností výjevu a nechápu, proč se mi něco takového vůbec zdá. Probouzím se a jsem úplně omráčený, vůbec nechápu, proč, jen vím, že snad nic hrůznějšího se mi už zdát nemohlo."
Pole plné mrtvol malých dětí silně koresponduje s tarotovou kartou Smrt. Kusy mrtvých těl rozházených na poli a mrtvá dětská tělíčka ve snu zobrazují stav všeobecného zániku. Mrtvolná tíže obtěžkala svět a na něj padla tma a beznaděj. V takové situaci byl i náš snící. Jenže když v aktivní imaginaci opět vstoupil do snu, okamžitě na obzoru spatřil vycházející slunce. Tento silný vjem prožíval jako okamžik plný naděje. Rozehnal mraky smutku a bolesti. Cítil příslib budoucnosti. A přesně o tom hovoří symbolika východu slunce na tarotové kartě. Sice zemřeme, ale později vstaneme k novému, vyššímu životu.
Zemři dřív, než zemřeš, abys nezemřel, až zemřeš
Profánní člověk musí zemřít, aby se znovuzrodil ve vyšším životě, jejž udílí Zasvěcení. Neodumře-li svému nedokonalému stavu, zabraňuje si v jakémkoli iniciačním postupu. Umět zemřít je tedy velkým tajemstvím zasvěcence, neboť smrtí se osvobozuje ode všeho, co je nízké, aby se sublimací pozvedl. Skutečný mudrc tedy usiluje o stálé umírání, aby lépe žil. - O. Wirth - Tarot a středověká obraznost
Hajo Banzhaf ve své knize Hrdina a cesta tarotu tvrdí, že ze symbolického hlediska můžeme tarotovou kartu Smrt chápat dvojím způsobem. Předně se jedná o smrt coby prostředek duchovní transformace. Člověk, který na předchozí kartě Viselec ukřižoval vlastní ego, nyní podstupuje dobrodružnou pouť do vlastního nitra, za oponu tohoto světa, aby zde prodělal hlubokou proměnu a iniciaci. Tento motiv představuje základní stavební prvek všech mystérií. Odumření vnějšímu světu skrze sestup do podsvětí, protnutí májina závoje a osvícení mysli při poznání posledních skutečností. Taková smrt pak představuje první krok na cestě do podsvětí, po němž následuje duchovní zmrtvýchvstání. Pokud však člověk neukřižuje vlastní ego, neobětuje sám sebe transcendentálnímu já, pak cesta končí a nás čeká pouze smrt tělesná.
Symbolika koně a přeplutí nočního moře
Při bližším zkoumání nás zaujme symbolika koně. Tento bílý kůň, vezoucí Smrtku, je v podstatě týž kůň, kterého nacházíme na kartě Slunce. Avšak zde dochází k pozoruhodné změně. Na místo Smrtky nyní kůň veze mladého chlapce. Chlapce a Smrtku pojí rovněž obraz pera. Zatímco u smrtky je povislé, u mladého chlapce září jasnou červení, je doslova obrozené a pevné. A nyní si položme otázku, kterou hodláme dále rozvíjet: Jsou chlapec a smrt v podstatě též postavy? A pokud ano, jaká proměna se zde odehrála?
Sen o koni, jezeře a chlapci
K zodpovězení výše položené otázky si pomůžeme snem jedné mladé ženy. Sen zní: Ve snu jedeme s nějakou mladou ženou na koních. Můj kůň je temně hnědý. Společně přijíždíme k nějaké restauraci, kde sedí lidé u stolu a něco jí. Když projíždíme mezi stoly, tak můj kůň si všimne, že za restaurací je nějaký rybník nebo jezírko. Když kůň jezero spatří, tak se k němu neovladatelně rozběhne a skočí se mnou do vody. Když jsme ve vodě, dojde mi, že musíme jezero přeplavat na druhou stranu. Když pak vystoupíme na druhém břehu z jezera, promění se kůň v dítě, přibližně rok a půl staré. Pak mi dojde, že by dítě mohlo být z vody nachlazené, a tak ho vezmu do náručí, přivinu ho k sobě a snažím se ho zahřát. Pak následuje krásná scéna, kdy vychází slunce. Z břehu jezera sleduji, jak vše kolem mne zalévá sluneční zář. Stoupnu si s dítětem v náručí, abychom se zahřáli v paprscích slunce.
Podobně jako na kartě Smrt z Rider-Waite tarotu nacházíme i zde magické pomezí proměny. Tento liminální stav transmutace zpodobňuje jezero. Na kartě smrt spočívá v pozadí, mezi polem s mrtvými těly a dvěma věžemi s východem slunce. Totéž nacházíme ve snu, kde jezero rámuje stav před vstupem do vody a po jejím zdolání. Po přeplutí prodělá kůň radikální změnu, takže se na konci ukáže v podobě dítěte. Konečný obraz snu v mnoha ohledech koresponduje s tarotovou kartou Slunce. Vidíme zde bílého koně, dítě a východ slunce.
Snová logika prozrazuje, že dítě a kůň jsou v podstatě jedna a táž bytost. Tato scéna připomíná pohádky o princích a princeznách zakletých do zvířecí kůže. Vzpomeňme například Překrásnou Vasilisu zakletou vlastním otcem do žabí kůžičky, nebo Jana Ježka. Jako by se za zvířecí podobou skrýval netušený poklad osobnosti. Z psychologického hlediska bychom řekli, že se jedná o dosud nerozvinutý psychický potenciál. Duchovní pohled by vystoupení ze zvířecí kůže přirovnal k duchovnímu osvobození a překonání nižší zvířecí přirozenosti. Východ slunce v takovém případě symbolizuje vzestup transcendentálního vědomí. Svlékání z kůže s východem slunce spojuje například slavný religionista M. Eliade, který upozorňuje na skutečnost, že v hinduistické mytologii byli sluneční bohové kdysi hady, a až poté, kdy svlékli kůži, se stali bohy. Přičemž svlékání z kůže je zde dáváno do souvislosti s ústupem noci v okamžiku východu slunce.

"Když nastává úsvit, zbavuje se slunce noci..., jako Ahi (had) svléká svou kůži." A jelikož východ slunce znamená mladý den, chápe se svlečení z kůže jako omládnutí a zbavení se starého. Svléci zvířecí kůži a plazit se z ní má důležitou rituální úlohu: ten, kdo se uskutečňuje, je považován za člověka, který se zbavuje světského stavu, hříchů či stáří. Áditjové - to jest "Sluneční" synové - byli původně hady. Když svlékli svou starou kůži, což znamená, že získali nesmrtelnost ("přemohli smrt"), stali se dévy, bohy. Jako v mnoha jiných tradicích i ve védské Indii svléci kůži znamená osvobodit se od "starého člověka", omládnout či dosáhnout vyššího způsobu bytí. Tento obraz se objevuje ve védských textech často. Je ale překvapující, že se hadí chování projevuje i v chování bohů. V Šatapathabráhmaně se píše: "Když nastává úsvit, zbavuje se slunce noci..., jako Ahi (had) svléká svou kůži." I bůh Sóma "se jako Ahi plazí ze své staré kůže".

Jezero jako nádoba proměny
U velkého arkána neprodělává proměnu kůň, ale samotný jezdec. Zdá se totiž, že jakmile Smrtka zdolá nástrahy nočního moře, znovuzrodí se na druhém břehu v podobě mladého chlapce (arkána Slunce). Naše pátrání po podstatě této proměny nás tudíž přivádí k obrazu jezera. Co ale představuje toto jezero? Jedná se především o magický prostředek transmutace, je zosobněním alchymické nádoby, čarodějným kotlem Médey, nočním mořem, po němž v noci pluje Slunce ke svému východu, Gilgamešovým mořem smrti a samotným podsvětím.
Prorok Jonáš
Jako první se přirozeně nabízí paralela s mořem, prorokem Jonášem a velrybou. Jak víme, Jonáše povolal Bůh, aby nastoupil cestu do Ninive, kde měl kázat a odvrátit město od zla. Jenže Jonáš boží povolání odmítl a rozhodl se před Bohem utéct na moře. Zde ho ale pohltila mohutná ryba a Jonáš skončil na tři dny a tři noci v jejích útrobách. Zde v temnotě, daleko od života a světa lidí, podobně jako Ježíš, sestoupil do hlubin a prožil duchovní smrt. Nakonec jej ryba vyvrhla na pobřeží a on se ujal svého úkolu.

Gilgameš
Rovněž Gilgameš musel zdolat vody smrti na své cestě za bájným Utanapištim, mužem, který přežil velkou světovou potopu a žil jako nesmrtelný člověk v “rajské zahradě”. Gilgameš, který hledal nesmrtelnost, překonal vody smrti a dosáhl druhého břehu, kde byl vystaven úkolu nespat několik dní a nocí. Vidíme v tom jasnou paralelu. Překonat moře smrti a spánek je v podstatě totéž. Ten, kdo něco takového dokáže, je chápan jako probuzený.
Jak víme, bohové spánku a smrti jsou v řecké mytologii bratři. To znamená, že smrt a spánek, neboli stavy existence, k sobě přirozeně náleží. Hezky to popisuje Valentin Tonberg:“Člověk zapomíná, usíná a umírá. Pamatuje si, probouzí se a rodí se. Upamatování se vztahuje k zapomnění stejně jako probuzení ke spánku, a probuzení je vůči spánku totéž jako narození vůči smrti. Když usneme, zapomínáme se, a když se probudíme, upamatujeme se na sebe. Když umřeme, působí opět mechanismus zapomínání, a při narození působí mechanismus upamatování. Když na nás zapomene příroda, umřeme, když zapomeneme sami na sebe, usneme. Zapomnění, spánek a smrt představují pro naši zkušenost jako celek (vnější i vnitřní) “tři projevy téhož procesu”, toho procesu, který působí zmizení. Říká se, že spánek je mladší bratr smrti. Jestliže je Buddha ve vztahu k takovým okolnostem lidského života jako nemoc, stáří a smrt považován za “zcela probuzeného” a jako takový je také uctíván, je to z toho důvodu, že ti, kdo nejsou buddhové, vědí, že oni vůči těmto skutečnostem spí - ne rozumem - ale duševně a svou vůlí. Vědí to, ale současně nevědí. Protože vskutku víme jenom tehdy, když pochopíme, co víme, když cítíme, co jsme pochopili, když převedeme v činy, co jsme pochopili a cítili.”
Maui v těle bohyně Noci V souvislosti s hledání nesmrtelnosti a překonáním smrti se nabízí polynéský mýtus o Mauim, který se rozhodl darovat lidstvu věčný život tím, že vstoupí do těla bohyně Noci. Vnikl do ní vagínou, aby následně vystoupil jejími ústy. Projít tělem bohyně Noci má pak stejnou symbolickou platnost jako překonání nočního moře. Na druhém břehu můžeme očekávat duchovní nesmrtelnost a probuzení. Jenže Maui ve svém snažení selhal, když ho vagína bohyně rozdrtila ve svých útrobách. Jaká je tedy povaha tohoto nočního moře, jezera smrti? Hajo Banzhaf k tomu píše: “Základní myšlenka cesty do podsvětí, plavby po nočním moři, je nejen známá ve všech tradicích východních a západních národů, ale kromě toho se shodují ve všech důležitých bodech. Všechny považují smrt za cestu ke znovunalezení pravého jádra vlastní bytosti, i když tyto cesty vedou přechodně do nebe a pekla nebo do návratu do nového těla.” Plavba přes moře smrti je paralelou cesty do podsvětí. Z toho důvodu chápeme křest jako rituál opisující proces smrti a znovuzrození. Člověk se navrací k prazákladu, aby z něho povstal k novému životu, jak to shrnuje M. Eliade: Stručně bychom mohli říct, že vody symbolizují souhrn veškerých potencialit, jsou fons et origo, matricí všech možností bytí. "Vodo, ty jsi zdrojem všech věcí a veškerého bytí!" praví jeden indický text. Jakožto základ všeho nerozlišeného a potenciálního a pramen všech kosmických projevů, pojímající veškeré zárodky, symbolizují vody prvotní substanci, z níž vznikají všechny formy a do níž se také v důsledku úpadku nebo velkých živelných pohrom vracejí. Vody byly na počátku a vracejí se na konci každého kosmického cyklu. Budou existovat pořád, třebaže ne samy, vždy v sobě totiž nesou zárodek vznikání...Ponoření do vody symbolizuje regresi do stavu, kdy ještě neexistovaly formy, naprostou obnovu a znovuzrození, poněvadž ponoření odpovídá rozpadu forem, opětovnému začlenění do nerozlišeného způsobu existence. Vynoření se z vody zase opakuje kosmogonickou událost stvoření světa. Rudé moře Motiv duchovního osvobození a znovuzrození souvisí s přechodem přes Rudé moře. Židé pod vedením Mojžíše opouští Egypt, neboli stav duchovního otroctví, a míří k zemi zaslíbené, k symbolu ráje a vyššího duchovního stavu. Překonat Rudé moře pak nese stejný význam jako křest, Gilgamešovo zdolání vod smrti atd. ' Píseň o perle a sestoupení na dno moře Podobný motiv nacházíme v gnostickém hymnu Píseň o perle. I zde se egyptská země rovná duchovnímu otroctví. Mladý princ v příběhu sestoupí z nebe, z vyššího duchovního stavu, aby v moři nalezl Perlu. V Egyptě pak ochutná místní jídlo, v důsledku toho podlehne spánku a zapomnění. Zapomene, kým ve skutečnosti je. A jak jsme řekli, spánek a smrt jsou příbuzní. To znamená, že se mladý princ v Egyptě ocitá v jakémsi stavu smrtelné amnézie. Avšak z milosti nebes obdrží dopis, který k němu přilétne v podobě orla. Díky němu se rozpomene, kým je a jaký má úkol. Sestoupí na dno moře, kde spočívá vzácná perla střežená zlým drakem. Princ draka zaříkává jménem vlastního otce, přemůže ho a perlu si vezme. S ní se pak vrací zpět na nebesa. Princ, který sestoupil z nebes až na samotné dno moře, je ztotožňován s Kristem vykupujícím duši ze zajetí démonické hmotné přirozenosti. To znamená, že člověk, který podobně jako Kristus překonává moře smrti, opakuje týž vykupitelský proces. Zachraňuje duši ze spáru zapomnění, spánku a smrti. Sestup do podsvětí a mystéria proměny Starověkou mysl uchvacovaly příběhy nejrůznějších hrdinů, kteří podnikli cestu do podsvětí, aby zvítězili nad smrtí a dosáhli božského stavu nesmrtelnosti. Vedle Hérakla a Thésea vyniká především legendární pěvec a hudebník Orfeus. Ten sestoupil do podsvětí, aby zachránil duši milované Eurydiké. A i když Orfeův příběh nekončí příliš šťastně, je chápan jako příkladný vzor. Tyto hrdinské příběhy v podstatě opisují vyprávění o bozích, kteří rovněž sestoupili do podsvětí a následně vstali z mrtvých. Vedle příběhu o Osiridovi, který zemře rukou proradného bratra Seta, vyniká bůh Dionýsos, který cyklicky umírá a vstává z mrtvých v souladu s vegetačními rytmy a plynutím ročních dob. Právě vegetační cyklus stojí předlohou těmto vyprávěním, neboť zde život rostlin symbolicky zrcadlí hluboké proměny života, fáze růstu, úpadku a regenerace. Život tančí v rytmu přílivu a odlivu, den střídá noc a smrt kráčí ruku v ruce se životem. Smrt se z takové perspektivy jeví jako nová příležitost a předznamenání budoucího vzestupu života. Jak píše Eliade, jedná se o rozpad formy, která nachází nové možnosti a vlastní obnovu v návratu k primordiálním vodám chaosu. C. G. Jung k tomu píše: Jedinec, který nyní dosáhl hloubky a zdánlivě upadl do nejhlubší temnoty, má nečekané vize zásvětního světa. “Mysterium”, které vnímá, představuje poklad z praobrazů, které si každý přináší jako vínek lidství s sebou do života, totiž vrozených forem, jež jsou vlastní instinktům. Tuto “potenciální” psýché jsem označil jako kolektivní nevědomí. Jestliže je tato vrstva oživena regredujícím libidem, vzniká možnost obnovy života a zároveň zkázy. Důsledná regrese znamená zpětné spojení se světem přirozených instinktů, který také ve formálním, to znamená v ideálním ohledu představuje pralátku. Jestliže se jí dokáže vědomí chopit, způsobí nové oživení a nové uspořádání. Pokud se však vědomí ukáže jako neschopné vnikající obsahy nevědomí asimilovat, vzniká hrozivá situace, neboť nové obsahy si uchovají svou původní, chaotickou a archaickou podobu, a tím tříští jednotu vědomí. V hlubině přebývá moudrost, moudrost matky. V jednotě s ní je mysli dáno tušení hlubších věcí, praobrazů a prasil, které leží v základu všeho živého a tvoří jeho vyživující, udržující a tvořivou matrici. Tam sestupující pije „nevinnou“ vodu, nápoj obnovy, aby mu narostla křídla a on se okřídlený zase obrátil vzhůru k životu, zase vzlétnul jako okřídlený sluneční kotouč. - Výbor z díla VIII. - Hrdina a archetyp matky - Carl Gustav Jung Člověk, který v nitru hlubiny nazírá primordiální obrazy bytí a tím dosahuje poznání pravé povahy skutečnosti, je typickým účastníkem starověkých mystérií. Například eleusinská mystéria rámují posvátný obřad příběhem o únosu Persefony do podsvětí. Mladá dívka Koré, dcera bohyně úrody Démétér, byla unesena do podsvětí bohem Hádem. Zde, daleko od zemského povrchu a přítomnosti matky, prodělala zásadní proměnu. Stala se Persefonou, ctihodnou královnou dolního světa a Hádovou rovnocennou manželkou. Odsud, z nitra temné podsvětní říše, se pak pravidelně navrací ke své matce na určitou část roku. Její návrat předznamenává příchod jara a odchod zas ohlašuje konec zemědělského roku. Opět zde vyniká souvislost se životem rostlin, avšak zasvěcenec eleusinských mystérií, který po vzoru Persefony proniká do tajemných dálav dolního světa, překračuje přirozený řád přírody, fýsis, a dosahuje metafyzických rovin, meta-fýzis (toho, co je za-přírodou). Taková je povaha zasvěcení. Zavřít oči Jak víme, slovo "mystérium" pochází z řeckého mysterion (tajný rituál, tajné učení), které je odvozeno od slovesa myein ("zavřít, uzavřít"), odkazujícího na zavření očí. Tím se nám sděluje, že duchovní pravda vyvěrá z nitra. Z toho důvodu se mysterijní rituály odehrávaly uvnitř jeskyní či v podzemních prostorách. Šlo o jakýsi návrat k počátečnímu embryonálnímu stavu na psychologické úrovni. Zavření očí navíc evokuje stav usínání, a jak jsme zmínili výše, usínání je možné skrze zapomnění na vnější svět. Člověk tak zapomíná na všední skutečnost a probouzí se do vnitřního světa. Zde, za oponou reality, se rozpomíná na vlastní božskou podstatu a dochází k anamnesis. S průnikem za oponu reality souvisí i Hádova přilbice, kterou vlastnili řečtí hrdinové (např. Perseus) a která je činila neviditelnými. J. Evola k tomu píše: “Neviditelnost v této souvislosti odkazuje na neviditelný svět a na dosažení nesmrtelnosti: v řeckých tradicích se neviditelnost hrdiny považuje za synonymum toho, že se stal nesmrtelným. Toto byl případ Siegfrieda podle Písně o Nibelunzích, jenž pomocí toho, že se stal nesmrtelným, si podmanil božskou Brunhildu a oženil se s ní. Brunhilda, právě jako Siegfrída v Písni o Siegfrídě je tou, kdo probuzeným hrdinům požehná moudrostí a vítězstvím obsaženým v runách.” Z toho je patrné, že hrdina, který pronikne do neviditelného světa, získá nesmrtelnost z rukou bohyně. Jedná se o podobnou myšlenku, s jakou se setkáváme například v Dantově Božské komedii nebo v Písni o perle. Danteho sestup do podsvětí a výstup na nebesa Tato bohyně, která hrdinu obdaruje věčným životem, je Paní duše, anima a duchovní žena, splývající v Danteho Božské komedii s Beatrice. Jak známo, celý příběh začíná její smrtí. Zdrcený Dante pak zabloudí v temném lese a sejde na scestí vedoucí do pekla. Na pomoc mu přichází Vergilius, římský básník. Coby průvodce duší ho provází hlubinami podsvětí, kde Dante podstupuje dalekosáhlý přerod a alchymickou proměnu osobnosti. Danteho sestup do pekla, průchod očistcem a následný výstup na rajskou horu a dál na nebesa totiž zosobňuje mystický model reintegrace člověka v Bohu. Básnickým jazykem je zde popsán vzestup mystického vědomí, fáze osvícení, očišťování a následné splynutí s Bohem. Evelyn Underhill k tomu píše: Když mystik popisuje dokonalé Božství jako velmi vzdálené od hmotného světa, avšak zároveň s ním spojené skrze postupnou řadu „emanací“ – stavů nebo vlastností, z nichž každá má něco božského, ačkoli nejsou Bůh – vlastně aplikuje na vesmír to, co zná jako pravdivé o své vlastní duši - snaží se popsat nutný životní proces, jímž sám prošel během svého očišťování a duchovního výstupu ze stavu „přirozeného člověka“ do stavu harmonie s duchovním vesmírem, do stavu někým nazývaného „zbožnění“, v nichž je schopen kontemplovat božské a sjednotit se s ním. S oním božstvím prodlévajícím na špici lidské duše. V Božské komedii máme klasický příklad takového podvojného vidění vnitřních a vnějších světů – Dantova cesta vzhůru a ven k nebesům je totiž ve skutečnosti vnitřní alchymie, uspořádání a proměna jeho povahy, očišťování jeho duchovního zraku, dokud nepřekročí všechnu jen odvozenou krásu a nepohlédne na Boží bytí. Danteho cesta vzhůru a ven k nebesům podle Underhill opisuje mystické fáze: Probuzení: Probuzení já k vědomí božské Skutečnosti. Tato zkušenost, zpravidla náhlá a nápadná, je provázena intenzivními pocity radosti a exaltace.
Očišťování: Já, které si poprvé uvědomilo božskou krásu, zažívá vlastní omezenost a nedokonalost, rozličné iluze, v nichž je ponořeno, nezměrnou vzdálenost, která je odděluje od Jednoho. Snaží se kázní a odříkáním odstranit všechno, co stojí v cestě jeho postupu ke sjednocení s Bohem - tyto snahy vytvářejí očišťování, stav utrpení a námahy.
Osvícení: Když se já očišťováním odpoutalo od “smyslových věcí” a získalo vlastnosti, které jsou “ozdobami duchovní svatby”, jeho radostné vědomí transcendentního řádu se vrací se znásobenou silou. Jako vězeň v Platónově jeskyni se probudilo k poznání Pravé skutečnosti a vystoupilo tvrdou a obtížnou cestou k ústí jeskyně. Teď hledí na slunce. To je osvícení, stav, který v sobě zahrnuje mnoho stádií kontemplace, “stupňů vnitřní modlitby”, vidění a dobrodružství duše.
Temná noc duše: Ve vývoji velkých a neúnavných hledačů Boha je tento stav následován - nebo občas doprovázen - nejhroznější ze všech zkušeností mystické cesty, konečným a úplným očišťováním já, které někteří kontemplativci nazývají “mystické utrpení” nebo “mystická smrt”, jiní očišťování ducha nebo temná noc duše. Vědomí, které se ve stavu osvícení slunilo ve vědomí Boží přítomnosti, teď právě tak trpí intenzivním vědomím Boží nepřítomnosti a učí se oddělovat osobní uspokojení z mystického vidění od skutečnosti mystického života. Při očišťování byly očištěny a pokořeny smysly, zatímco síly a zájmy já byly soustředěny na transcendentní věci, nyní očistný proces zasahuje samotný střed já - vůli. Lidský instinkt pro osobní štěstí musí být zabit. To je duchovní ukřižování, které mystici tak často popisují, veliká opuštěnost, kdy se duši zdá, že ji Božské opustilo. Já se teď úplně vzdává samo sebe, své individuality a své vůle. Po ničem netouží, nic nežádá, je zcela pasivní a tak připraveno pro sjednocení.
Sjednocení: Pravý cíl mystického putování. Já v tomto stavu absolutní Život nejen vnímá a prožívá jako při osvícení, ale je s ním jedno. To je cíl, k němuž směřovaly všechny předchozí výkyvy vědomí, stav rovnováhy, ryze duchovního života - charakterizuje jej pokojná radost, znásobení síly, intenzivní pocit jistoty.

Nejtemnější chvíle prožívá adept jako temnou noc duše. Pohlcen v nitru velryby podstupuje alchymickou fázi nigreda, neboli zčernání, tlení a dezintegraci prvků. Černá barva představuje počátek velkého Díla. Právě v ní jsou obsaženy a z ní pocházejí všechny barvy, bílá, žlutá a červená. Nicolas Flamel píše, že "kdo na počátku svých operací nespatří čerň, úplně ztratil Magisterium, a nemůže již více dospět k tomuto chaosu." Cílem je dosáhnout prvotního chaosu, černě prima materie, z níž je pak procesem laborace Velkého díla vydestilován duch. Fra Marc-Antonio Crasselamo prohlašuje: "Žádné semeno není užitečné, zůstane-li celé, pokud neshnije a nezčerná, neboť rozklad vždy předchází plození. Nuže, pozorně sleduj své dílo, protože přibližně za dva týdny od tohoto okamžiku uvidíš, že veškerá země je suchá a mimořádně černá. Jde o smrt kompozice: Větry ustanou a všechny věci se uloží k odpočinku. Tehdy nastane zatmění Slunce a Luny, během něhož ani jedno ze světel nebude svítit a zmizí i moře. Nuže, náš chaos je dokončen - na Boží pokyn se zrodí všechny zázraky světa podle svého řádu." Z toho je patrné, že filosofický kámen, který spolu s Jungem můžeme ztotožnit s archetypem Bytostného já, se vyvíjí v černi, v lůně temnot, v níž Příroda skryla tajemství velké Harmonie a tajemství přirozeného Stvoření. Fází nigredo (jiní ji nazývají putrefakce, zkažení, kimmerské stíny, propast, peklo nebo drak) začíná velký sestup do podsvětí, kde spočívají všechny poklady světa. Tato čerň je později oplodněna duchem svatým, který, na rozdíl od černého havrana (nigredo) značícího smrt, zvěstuje zmrtvýchvstání a nový život. Po Saturnovi se ujímá vlády Luna neboli bílý kámen. "Čerň alchymického procesu byla nazvána Smrtí. V rámci metafory můžeme Bělost nazvat životem, jenž se navrací jen se zmrtvýchvstáním a skrze něj. Tak je čerň coby smrt přemožena a to, co bylo zděleno, je napříště neporušitelné. Nezničitelnost kamene je v pohádkách bezpochyby symbolizována diamantovým pohárem, jenž by však zůstal navždy v temnotách čisté potenciality, kdyby se však díky procesu nestal skutečností v podobě nekonečně vzácného předmětu vyneseného ze snu do hmatatelného světa bdění," píše v knize Objevování alchymie B. Roger. Bělost následující po putrefakci je znamením, že materie nabývá stupně fixace, který již oheň nemůže zničit. Konečně třetí fáze laborace Velkého díla působením ohně promění to, co je bílé a stříbrné, v dokonale červené a zlaté. "Tímto," praví Basil Valentin, "vznikne navždy fixovaný Král, jemuž v budoucnu již nehrozí žádné nebezpečí, neboť se stal nepřemožitelným." Holubici ducha svatého sestupující z nebe a oplodňující alchymickou čerň, můžeme ztotožnit s mimosamsarickým prvkem či transcendentním Já, okolo něhož má být následně znovuuspořádána osobnost adepta. Z psychologického hlediska bychom řekli, že se těžiště osobnosti přesouvá z ega do středu bytostného Já. Julius Evola to popisuje slovy: “Páňňa je opakem avidždži, nevědomosti, která proud vznikání uvedla do pohybu. Jakmile jednou páňňa vstoupí do vědomí “dochází k částečnému a faktickému odstranění všech prvků navozených avidždžou, přičemž nejde pouze o otázku zastavení proudu vznikání, nýbrž převrácení proudu: proud nebo vír, jenž vytvořil prostého člověka, nyní začne vytvářet osvícenou bytost (uttamapuriša) a páňňa se stane jejím ústředním prvkem, jenž promění a očistí všechny síly, jež konstituují osobnost, odstraní a zničí v nich prvek avidždži a vliv ásav. Z technického hlediska lze úkoly asketické akce popsat následovně. Řekli jsme, že volání k osvobození v jednotlivci je již samo o sobě důkazem probuzení mimosansárického prvku, tj. páňňa nebo bódhi. Pak nejprve je nutná okamžitá obranná akce: musíme zkrotit i ty nejběžnější mentální procesy, aby to, co počalo růst, nebylo v zárodku udušeno nebo vykořeněno. Tímto by mimosansarický - nebo bychom měli spíše říct “hvězdný” - princip měl být zároveň upevněn, aby se stal nezávislým a schopným svobodně pokračovat, přeje-li si to, ve “vertikálním stoupání” směrem ke stále více a více nepodmíněným stavům. Úvodní fázi lze přirovnat k tomu, co symbolika alchymie označuje slovním obratem “disociace směsí”, “izolace zrnka nehořlavé síry” a “extrakce a fixace rtuti” - přičemž rtutí, onou zářivou prchavou látkou, se odkazuje na mysl, směs zase odkazuje na zkušenosti, s nimiž je smícháno “zrnko nehořlavé síry”, které je oním hvězdným, mimosansarickým principem…Tento katarzní vývoj konsolidace a dokonce “transcendentního povýšení” vlastních energií vede až na hranici individuálního vědomí, na hranici domnělé možnosti ztotožnění se s bytím, tj. s teisticky chápaným Bohem. Dojde-li k odmítnutí tohoto ztotožnění, dotyčný se přesune do oblasti paňni, v níž je osvobozená a odlišená energie postupně vynesena za oblast “čistých forem” (rúpalóka) k nepodmíněnému, neobsažnému (aparijápáňňá), kde mánie jsou uhašeny a nevědomost odstraněna nejen v případě bytosti, jenž kdysi byla člověkem, ale též v případě jakékoliv jiné formy projevu.”
Čarodějný kotel Médey a reintegrace v Bohu
Položme si otázku, jaká je tedy podstata onoho moře, které musí hrdina zdolat na své cestě k nesmrtelnosti. Pokud srovnáme cestu hrdiny vedoucí od karty Smrt po Slunce s dvaadvaceti obrazy Splendor Solis, získáme odpověď. Jak známo, Splendor Solis neboli Cesta Slunce, vyobrazuje alchymický proces velkého díla. Začíná, když adept vstoupí do chrámu zasvěcení. Jinak řečeno, obrací se do vlastního nitra. Nitro tudíž slouží jako alchymická nádoba prvotní důležitosti. V ní probíhá duchovní přeměna. Karta s názvem Hora Alchymistů, znázorňuje moment obratu a strmý sestup do podsvětí. Situace se mění, jakmile adept dosáhne nejzazšího dna u karty Stařec v lázni. Zde se proces obrací a spěje ke zrození duchovního světla. Adept vítězně vystupuje z podsvětí a celý proces se uzavírá s kartou Rudé Slunce.
Moře, které náš hrdina zdolává, tudíž představuje duši. Jedná o alchymickou nádobu proměny připomínající Médein čarovný kotel. Jak známo, Médea, slavná čarodějnice a mladší dcera kolchidského krále Aiéta, vládla takovou mocí, že oživila zabitého a rozčtvrceného starého kozla pomocí bylin a kouzelných formulí. Kozel pak vyskočil z čarovného kotle omlazený a plný sil. Smrt, rozčtvrcení, reintegrace a znovuzrození opisuje totožný alchymický proces, který podstupuje adept na cestě zasvěcení.
Eva coby nevědomí Adamovo
Toto nitro, do něhož hrdina sestupuje, je v podstatě táž oblast, do níž proniká gnostický Adam, aby zde ve spojení s Evou obnovil vlastní celost. Gnostické příběhy vyprávějí o duchovním probuzení Adama, když pojedl ze stromu poznání. Tehdy propadli démoničtí archonti a odpůrci pravého Boha strachu, že by Adam odhalil vlastní božskou podstatu. Proto se rozhodli, že ho uspí a rozdělí ve dví. Tak vznikla Eva, matka všech, princip přírody a pozemského života. A právě do ní démoni ukryli Adamovo božské světlo. Adamův spánek a ztráta duchovního světla tudíž spadá v jedno. A jelikož Adam spí, když se Eva probouzí, ztělesňuje Eva svět, který Adam nezná. Adamova božská jiskra tudíž propadla světu jeho nevědomí. A pokud se má Adam znovu obnovit, musí podobně jako princ z Písně o perle sestoupit do světa vznikání, nevědomosti, spánku a smrti, kde božskou jiskru opět nalezne. Musí vstoupit do Evy, která v jungovské psychologii koresponduje s archetypem animy, neboli ztělesněním duše.
“Žena je vše, co muž může poznat,” praví Joseph Campbell.
Adamovo spojení s Evou obnovuje celost původního kosmického androgyna. Adam Kadmon je mužem a ženou zároveň, a právě takové je i dítě, které nacházíme na tarotové kartě Slunce. Spolu se zrozením duchovního světla a dosažením stavu nesmrtelnosti je obnovena rajská blaženost a celost Zlatého věku. Takový je smysl východu Slunce v pozadí tarotové karty Smrt. Lukáš Karas
Komentáře